Nakladatelství Volvox Globator vydalo v letech 2016 a 2018 v překladu Romana Tadiče první dva díly obsáhlé třídílné Autobiografie Marka Twaina. Tento počin Volvoxu je na místě označit za odvážný. Mnoho čtenářů totiž nejspíše bude dílem zklamáno.
Třídílná Autobiografie je výstupem dlouholeté práce twainovského týmu Bancroftovy knihovny Kalifornské univerzity v Berkeley. Publikace vznikla uspořádáním velkého množství dochovaných textů. Při jejím sestavení nepochybně bylo vykonáno mnoho obtížných editorských rozhodnutí. Výsledkem (aspoň pokud mohu soudit na základě četby prvního dílu) je celkem nesourodá sbírka příběhů, anekdot a úvah. Jak píše editor Michael J. Kiskis, „nebude to čtení snadné, ani nebude vždy přinášet radost. Ale bude poučné. Směs dobrého a špatného, Clemensova brilantního vhledu i nezáživného komentáře, prohloubí naše porozumění Samuelu Clemensovi a Marku Twainovi.“
Český čtenář by možná přivítal spíše právě Kiskisem editovanou knihu Mark Twain’s Own Autobiography: The Chapters from the North American Review, tedy životopis, který Clemens stačil uspořádat a vydat ještě za svého života.
S pořádáním děl Marka Twaina byly často potíže, a nemám teď na mysli umravňování Dobrodružství Huckleberryho Finna.
Když Samuel Clemens v dubnu 1910 zemřel, zanechal po sobě řadu nepublikovaných textů. V roce 1916 spisovatel Albert Paine (jenž měl výhradní přístup ke Twainovým rukopisům) a vydavatel Frederick Duneka oznámili, že se jim podařilo dohledat a uspořádat některé dosud neznámé texty z pozůstalosti. Výsledkem byla próza Tajemný cizinec (The Mysterious Stranger), která vyšla v roce 1916 jak časopisecky (v Harper’s Monthly Magazine), tak knižně. Kniha měla u čtenářů úspěch, i když někteří kritici (zejména Frederick A. G. Cowper a Edwin S. Fussell) upozornili na nesrovnalosti zejména v poslední kapitole.
Až v roce 1963 doložil John S. Tuckey v knížce Mark Twain and Little Satan: The Writing of The Mysterious Stranger, že Paine a Duneka výrazně upravili a spojili (Tuckey to charakterizoval jako „editorské tesařství“) dvě různé verze rukopisu. V roce 1969 vydal editor William M. Gibson The Mysterious Stranger Manuscripts, kritické vydání tří základních variant rukopisu, doplněné zasvěceným úvodem. V něm neváhal označit Painovu verzi za „editorský podvod“, i když jí současně přiznává schopnost „přes své nedostatky pohnout a esteticky uspokojit“, a připouští, že „možná jí někteří čtenáři dají přednost před zde zveřejněnými nedokončenými, zlomkovitými příběhy.“
Tři (resp. čtyři) původní Twainovy verze mají každá své problémy.
„Nultá“ verze, zapsaná v září 1897 a označovaná jako „St. Petersburg Fragment“, představuje 19 stránek rukopisu; později Twain změnil místo děje i jména postav a upravený text použil ve verzi „The Chronicle of Young Satan“.
První verze, která vznikala od listopadu 1897 do září 1900 pod titulem „The Chronicle of Young Satan“, pojednává o Satanovi, synovci padlého anděla, který se v roce 1702 ocitne v zapadlé vesnici v Rakousku. Příběh náhle končí uprostřed scény, v níž se protagonisté dostanou na dvůr indického prince.
Druhá verze, „Schoolhouse Hill“, byla psána od listopadu 1898. Ze tří verzí je nejkratší, nese se v lehčím tónu a vystupují v ní Huckleberry Finn a Tom Sawyer. Tato verze také není dokončena, ale dochoval se Twainův koncept díla.
Třetí verze, označovaná „No. 44, the Mysterious Stranger“ nebo „Print Shop“, je nejdelší. Vznikala mezi lety 1902 a 1908. Děj se vrací do Rakouska, tentokrát do roku 1490, a odehrává se v tiskařské dílně. Tato verze si mimo jiné pohrává s myšlenkou rozdělení nitra člověka na „Waking Self“ (Bdící) a „Dream Self“ (Snící). Příběh této verze je uzavřen, nicméně Twain ji nepublikoval.
Z této verze si dovolím ocitovat překrásnou ukázku odborného typografického humoru. Tento odstavec mimo jiné ukazuje, že text zřejmě neprošel ani jednou revizí – viz nelogičnost u „en-quad fact“ a „4-m space“. „Pi“ zde má význam „pomíchaná sazba“.
To return to Frau Stein. This masterly devil was the master’s second wife, and before that she had been the widow Vogel. She had brought into the family a young thing by her first marriage, and this girl was now seventeen and a blister, so to speak; for she was a second edition of her mother — just plain galley-proof, neither revised nor corrected, full of turned letters, wrong fonts, outs and doubles, as we say in the printing-shop — in a word, pi, if you want to put it remorselessly strong and yet not strain the facts. Yet if it ever would be fair to strain facts it would be fair in her case, for she was not loath to strain them herself when so minded. Moses Haas said that whenever she took up an en-quad fact, just watch her and you would see her try to cram it in where there wasn’t breathing-room room for a 4-m space; and she’d do it, too, if she had to take the sheep-foot to it. Isn’t it neat! Doesn’t it describe it to a dot?
Editor William M. Gibson považoval i třetí verzi za nedokončenou; dle něj se události „odehrávají v jakémsi dramatickém vzduchoprázdnu“ a příběh je „zamlžený a rozklížený“.
Paine při vytváření své verze příběh výrazně proškrtal (text byl zkrácen zhruba o čtvrtinu), omezil Twainovy výpady proti církvi, vymyslel novou postavu astrologa, na niž převedl horší vlastnosti pátera Adolfa, připsal krátký spojovací text a spojil první verzi s poslední kapitolou třetí verze. Děj přeložil do roku 1590.
Je nesporné, že se Paine s Dunekou přiživili na jméně slavného nebožtíka; přispěli ale k tomu, že vznikla kniha, která na mnohé čtenáře hluboce zapůsobila.
Dosavadní příběh vydávání Tajemného cizince má lehce komickou dohru: Gibson v roce 1969 v závěru svého úvodu uvažuje o možnosti, že se jednou najde spisovatel nebo editor, který se nedokončených rukopisů ujme a dopracuje je. To se dosud nestalo, a tak vznikl zajímavý problém: měla by se vedle (výborné) kritické edice připravovat i čtenářská vydání Tajemného cizince, a pokud ano, z které verze by měla vycházet? Lze zaznamenat snahu prezentovat třetí verzi (tedy jedinou, která je aspoň z hlediska fabule uzavřená), jako by šlo o definitivní verzi, kterou Twain jen nestihl vydat. A tak na záložce vydání No. 44, The Mysterious Stranger z roku 1982 (vydavatelem je University of California Press, stejně jako u kritické edice z roku 1969) čteme:
This is the only authoritative text of this late novel. It reproduces the manuscript which Mark Twain wrote last, and the only one he finished or called the „The Mysterious Stranger.“ Albert Bigelow Paine’s edition of the same name has been shown to be a textual fraud.
Běžnému čtenáři se tu tedy bez dostatečného odůvodnění předkládá jedna verze jako „kanonická“, z čehož – zvláště při velmi podobných názvech, lišících se jen oním „No. 44“ – povstávají všelijaká překvapení a nedorozumění.