Před několika měsíci vyšla poprvé česky kniha Alžběty Sommerové Lefkovitsové (1904‒1994) „I vy jste v tomhle pekle?“; vydalo nakladatelství Triáda, z němčiny přeložila Michaela Škultéty. Zaznamenává, jak doplňuje podtitul, „vzpomínky na neblahé roky 1944‒1945“, kdy autorka pamětí prošla ‒ ve zkratce řečeno ‒ ukrýváním v Prešově a vězněním v koncentračních táborech Ravensbrück a Bergen-Belsen. Svědectví je to výjimečné, jednak kvůli zaznamenaným událostem, především však způsobem podání.

Alžběta Sommerová Lefkovitsová psala vzpomínky od roku 1986 nejprve maďarsky, „jazykem, v němž se [vyjadřovala] nejlépe“ (s. 82). V druhé fázi text přeložila do němčiny, přičemž ve snaze doplnit další relevantní informace a vyhnout se chybám či nepřesnostem svědectví na základě podnětů přátel dále upravovala. Podstatnou roli při práci se zápisy prožitých událostí sehrál její syn Ivan Lefkovits (nar. 1931), který je u nás znám mj. také jako pořadatel patnáctisvazkového knižního celku vzpomínek přeživších „Žiji se svou minulostí“ (OIKOYMENH 2017). (Do tohoto souboru přispěl Lefkovits také sešitem svých pamětí, jež se nutně s nově vydanými vzpomínkami jeho matky prostupují.) Kniha Alžběty Sommerové Lefkovitsové byla poprvé vydána německy (1994), následovaly překlady do angličtiny (1995) a slovenštiny (1995), zkrácená verze vyšla údajně též v Izraeli a v Rusku.

Kniha popisuje především události posledních let války, kdy se tehdy čtyřicetiletá Alžběta Lefkovitsová, vystudovaná magistra farmacie, vdaná žena a matka dvou synů nejprve snažila uniknout zatčení, skrývala se, pokoušela se zachránit své děti i příbuzné, a nakonec byla spolu se syny v úkrytu objevena a transportována do lágru. Drastické popisy vyčerpání, hladovění, žízně, onemocnění, všudypřítomného vraždění a umírání i ztráty nejbližších jsou podány velice ostře. Alžběta Lefkovitsová zde vystupuje jako výjimečně energická a rozhodná žena, která v průběhu vyprávění jakoby nabývá stále více na síle. Její pevný pud přežít a pomoci nejbližším je zde podán neúhybně a až v míře, kterou ne všichni vzpomínající jsou ochotní přiznat: „Dlouhým krokem jsem chtěla postoupit ve frontě. ‚Nepředbíhej, ty odporná kreaturo!‘ zařvala na mne samozvaná velitelka, která rozdělování řídila. Z podstavce cisterny mě vší silou uhodila bičem přes ucho. Bolestí jsem se zhroutila, ale přinutila jsem se vstát a nádhernou, chladivou tekutinu tišící žízeň jsem pro sebe i pro Ivana nakonec přece jen dostala“ (s. 70).

S touto rozhodně neběžnou schopností podat válečné události z odstupu a s velkou mírou reflexe souvisí vědomí, že matérie vzpomínek je velice nejistá: „Když vzpomínám na události roku 1944, zdají se mi některé jasné, jiné mám úplně rozmazané. Jako špatně zaostřený snímek, kde jsou nepodstatné detaily ostřejší než ty v popředí. Nebo ještě hůře, jako rozpadlé fotoalbum, do nějž se jednotlivé snímky těžko zařazují ve správném pořadí“ (s. 26). Koření v ní ovšem zřejmě i uvažování o funkci vzpomínání a také nakonec vlastní étos knihy. Ten je na několika místech formulován zcela kategoricky: „Šest milionů lidí už nemůže o ničem vypovídat, o to více tak musejí činit přeživší. […] Kdo přežil a mlčí, dopouští, aby bylo těmto popíračům dopřáno sluchu“ (s. 13).

Toto bojové nastavení, podle nějž vzpomínky na holocaust mají tvořit jakousi hráz jeho popírání, ovlivnilo zřejmě také výběr obrazové fotodokumentace zachycující rozsáhle stav Bergen-Belsenu při osvobození a proniklo určitě, a to trochu nešťastně, do hodnocení à la „čím hůře, tím lépe“ v předmluvě Ewalda Billerbecka, jež byla součástí knihy od prvního vydání: „Abychom tomu dokázali čelit, potřebujeme osobní vzpomínky. Jsou o to živější, čím strašnější věci dotyčný zažil“ (s. 8). Toto je však výhrada na okraj okraje, české vydání s tím nemohlo nic moc dělat. Kniha je prostě výborná a drobná výhrada v závěru na tom nic nezmění.