Škoda, že Harold Bloom (11. července 1930 – 14. října 2019) nebral své vlastní teze ke kanonicitě západní literatury o něco více vážně: desítky let autorské volnosti a dokonalého badatelského zázemí spolu s gigantickou pamětí a čtenářskou hbitostí jistě mohly vydat podstatnější intelektuální přínos než nesčetná obiter dicta, nalévaná do rámců, jejichž arbitrárnost se Bloom v podstatě nesnažil skrývat.

Nejpozději od devadesátých let byl Bloom na americké kulturní scéně především hlasem, s celým bohatstvím konotací, jež v sobě toto slovo obnáší, a o charismatičnosti jeho přednášek si lze učinit představu například díky videonahrávce, na níž od zaníceně pronášené interpretace básně Wallace Stevense plynule přechází k recitaci, nebo díky osobní vzpomínce, která – vcelku symptomaticky – nepochází z oficiálního nekrologu ani literární rubriky: „Bloom byl proti klasifikacím. Dnes je slavný coby obhájce kánonu významných děl západní kultury čili klasifikace knih, které stojí za čtení, [ve skutečnosti] ale byl odborníkem na romantickou poezii. Naučil mě, jak jsou tito básníci divocí. Byli to intelektuální dravci. Pronikavě se zajímali o přírodu. Milovali její nepředvídatelnost. Krása je moc nezajímala. Zajímala je vznešenost.“

Bloomovým mentálním domovem zůstal kontext, kterému se věnoval již ve své knižní prvotině, nazvané Shelley’s Mythmaking (1959), tedy poosvícenská tvorba nových mýtů, prostoupená ostrým vědomím jejich vratkosti. Jeho hlavním tématem nebyly texty, nýbrž vize a heroické gesto jejich utváření, gesto, které jest kulturním významem každé básně a každého díla – a musí se trvale prosazovat v řeckořímském zápase jiných významových gest. Akademické outsiderství, v němž se Bloom ocitl zhruba od poloviny osmdesátých let, nebylo výhradně důsledkem sílící politizace, resp. sociologizace kateder anglistiky a srovnávací literatury ve Spojených státech ani osobních animozit. Oslnivý úspěch, jehož v roce 1973 dosáhla Bloomova stručná a vysoce idiosynkratická Úzkost z ovlivnění (česky 2015), byl již de facto nesen vlnou zájmu o „kontinentální“ myšlení a o fenomény textuality a intertextuality.

Pro Blooma osobně se však text jakožto obecný pojem nikdy nestal tématem; „obrat k jazyku“, v různých variantách určující pro filosofii a literární vědu 20. století, byl pro něj irelevantní. Sám to značně výstižně vyjádřil v době, kdy ještě nic nebránilo tomu, aby pod souhrnným titulem Dekonstrukce a kritika publikoval společně s de Manem, Derridou, Hartmanem a Hillis Millerem: „Zda přijmeme teorii jazyka, která káže významovou chudobu, jako to činí Derrida a de Man, nebo takovou, jež káže významovou plnost, jako tomu je u Barfielda a Onga, mi připadá nepodstatné. Žádám jen jedno: teorie jazyka musí být extrémní a náležitě nekompromisní. Teorii poezie, tak jak o ni usiluji, lze provázat s jedním i druhým extrémním pohledem na básnický jazyk – avšak s ničím uprostřed. … Jediné, co je podstatné, je agon.“ („The Breaking of Form“, in: Deconstruction and Criticism, London – Henley 1980, s. 4–5).

Harold Bloom možná nakonec zasluhuje pozornost především jako nejoriginálnější nietzscheán naší doby – přičemž tato charakteristika, v níž je nutné klást stejný důraz na všechny tři složky, může produktivně nasvítit oba jmenované v jejich přednostech i slabinách.