Ve čtvrtek 24. 10. 2019 proběhla v prostorách pražské FAMU Konference Stankovič, pátý podnik tohoto odborného, přednáškového, diskusního a společenského typu, který uspořádala redakce časopisu pro literaturu a výtvarné umění Revolver Revue. Po I. M. Jirousovi (2013), Janu Lopatkovi (2016), F. X. Šaldovi (2017) a sympoziu, jehož tématy byly v „osmičkovém“ roce komunismus, elity a dnešek (2018), se ohniskem nynějšího setkání stala osobnost básníka, filmového kritika, časopiseckého a novinového redaktora a angažovaného občana Andreje Stankoviče (1940–2001).

Týden před konferencí vydala redakce časopisu nové číslo svých RR novin, v němž Stankoviče představila ve čtveré perspektivě: v biografickém portrétu, v koláži dvou desítek osobních reminiscencí nebo interpretací autorových textů (jež přitom tvoří jen polovinu letos vyžádaných příspěvků; celek vyjde buď v některém z příštích čísel Revolver Revue, anebo v budoucí knižní publikaci o A. S.), v úryvku ze vzpomínek autorovy manželky Olgy S. (1945–2011) a ve fotografiích.

Vlastní sympozium bylo rozvrženo do tří bloků. Přednášející v tom prvním se věnovali Stankovičově poezii. Robert Krumphanzl („…stačí jen, abych jako mim / odevzdal duši očím svým“ /Básně A. S. aneb Jak a kudy ke smyslu/) ukázal jako neudržitelné výklady, které omezovaly receptibilitu autorových veršů na příslušnost k undergroundu („ghettu“), a obrátil pozornost k originální utvářenosti Stankovičových básní. Michal Kosák (Grafická podoba básní jako textologický problém /případ A. S./) pojednal v obecné rovině o důležitosti rozmístění uměleckého textu na stránce (se srovnávacími exkursy k Bezručovi nebo Máchovi) a u Stankoviče podtrhl významové aspekty podtitulů, dedikací, mott, délky verše nebo strofických předělů. Michael Špirit (Fúze /Poznámky ke spojování/) se zastavil u motivu, jejž Stankovič exploatoval zrcadlově s I. M. Jirousem, ale v diametrálně odlišném exponování a kontextualizaci.

V druhém bloku, soustředěném k Stankovičově filmové kritice, pojednali přednášející jak o specifičnosti autorova způsobu, tak o jeho podmíněnosti, resp. o nekrytosti jeho přístupu. Martin Hybler (Etické a estetické aspekty v Stankovičově kritické tvorbě) konstatoval nad Stankovičovým důrazem na morálku filmového tvůrce souvislosti s estetikou orientálních kultur počátku druhého tisíciletí. Terezie Pokorná („Není mou vinou, že se fikce a život setkávají a mísí“) se zaměřila na pozornost, kterou Stankovič věnoval dokumentárnímu rozměru filmového vyprávění, na metodu manipulace, kterou kritik nepojímal jako a priori podvodný postup, a na otázky etiky filmového vyprávění. Marek Vajchr (Stankovičovy kritické licence) představil autorova kritická kritéria jako pohyblivou strukturu plnou protikladů, opakování, protiřečení a očekávatelného zmatku, jako soustavu, která je rozporuplná a nepodléhá žádné metodologii. Konference se nemohl zúčastnit ohlášený Petr Rezek, který dodal alespoň teze ke svému příspěvku (Kamarádšoft jako jinakost?). V nastalé diskusi rezonoval zejména jeho důraz na analytický rozměr Stankovičova obrazného úsloví o kritice coby „bourání posvátných krav“.

Petr Kotyk (A. S. v audiovizuálních záznamech uložených v Literárním archivu Památníku národního písemnictví) shrnul principy, na nichž po roce 1990 spočívalo zaznamenávání veřejných spisovatelských projevů (uvádění knih, předčítání textů, účast na besedách s dalšími literáty apod.), a podal přehled o dokumentech, na nichž je zachycena Stankovičova účast. Tereza Šnellerová („Vydavatelský romantismus“ – A. S. o díle Josefa Floriana) zdůraznila Stankovičův zakládací podíl v bádání o činnosti staroříšského nakladatele a evidovala pokusy tuto roli unižovat nebo přehlížet. Adam Drda (Stankovič v novinách) zmapoval průběh autorova posledního zaměstnání: ukázal novinový deník z let 1999–2001 jako platformu, pro niž Stankovič získal řadu spolupracovníků a která jeho samého motivovala k soustavnému kritickému psaní, ale zároveň znamenala v podmínkách tehdejší české mediální reality slepou uličku.

Epilogem celodenního setkání byla prezentace Vladimíra Hendricha, která ve výběru provedla různými audiovizuálními dokumenty, jež zachycovaly Stankovičovu přítomnost, recitace autorových básní a komentář v podání Jaromíra Typlta a promítání filmu Lubora Dohnala o pohřbívání Andreje Stankoviče Ničnevednice (2001) doprovozené režisérovými vzpomínkami.

Konference, které pořádá Revolver Revue (někdy v koprodukci s dalším institucionálním či nakladatelským subjektem), spojují rysy, které většina akademických porad naopak postrádá: (a) promyšleně vybudovaný program, jejž tvoří cíleně oslovovaní řečníci s vesměs zadávanými, tj. objednávanými tématy; (b) oborový přesah – nemluví se nikdy jen o jedné disciplíně, ale rozprava zahrnuje prostředí vícera uměn, stejně jako fungování médií, mechanismy represivních aparátů i možnosti občanské společnosti; (c) publikum, jehož účastníkem není jen množina přednášejících a okruh zaměstnanců a nejbližších spolupracovníků pořadatele akce, nýbrž také studenti, stabilní čtenáři časopisu, kulturně zaujatá širší veřejnost a v případě Jirouse, Lopatky a nyní Stankoviče rovněž přátelé, bývalí profesní kolegové, souputníci aj.; (d) diskusní průběh jednání, do něhož poznámkami, námitkami nebo osobními reminiscencemi vstupuje vedle přednášejících právě publikum.

Dvě posledně jmenované položky vyznačovaly letošní sympozium možná ještě výrazněji než ta předešlá a není v možnostech přítomného referátu je zachytit. S důrazem na rozpravy, které se rozvinuly po každém ze tří bloků, tuto zprávu alespoň ukončeme. Básník přesného výrazu, jenž zároveň zůstával v otevřenosti vůči hravým důsledkům nekalkulované chyby, kritik-amatér v původním, ryzím významu toho slova nebo nemanipulovatelný zaměstnanec indolentní instituce v nich ožíval jako protějšek portrétů, s nimiž přicházely jednotlivé referáty.