Internetová stránka czechlit.cz přináší jako zářijové téma příspěvek Romana Kandy, který se pod titulem Od skepse k novým iniciativám: poznámky k české literární vědě po roce 2010 pokusil načrtnout oborovou mapu této dekády. Kandovi se bezesporu povedlo přidržet se hlavního pravidla každého gangstera, který si – jak kdesi napsal již Karel Čapek – hledí předně toho, aby vždy vystřelil první. Potenciál otvíráku (snad) širší debaty je tedy nespornou předností Kandova textu. Připojím k němu zde pouze drobnou glosu, nikoli esej, který autor, coby vyznavač odvážnějších žánrů (viz závěrečný medailon R. K.), pokládá za „vrchol literárního umění“.

Kanda svůj přehled staví na tezi, že porevoluční doba do roku 2010 byla v české literární vědě nesena určitým otřesem. Ten podle něj vznikl vystřízlivěním z velkých koncepcí literární vědy druhé poloviny 20. století a ze snahy nasát všechny podněty přicházející překotně z venčí. Naopak ve sledovaném posledním desetiletí již autor článku rozpoznává určitá koncepční směřování, neboli – jak píše – „iniciativy“. Své pojednání pak Kanda rozdělil do dvou částí, v první z nich se pokusil o stratifikaci de facto generační, od nestorů Jankoviče, Doležela, Hamana, Brabce a Opelíka až po literárněvědnou mládež, ve druhé se snaží postihnout jednotlivé výrazné přístupy/směřování/oblasti.

Pro mnohé bude asi překvapením, k jaké redukci autor přistoupil, a to jak v případě toho, co lze (dnes, v čase akcentujícím interdisciplinaritu) považovat za literárněvědné zkoumání, pro jiné bude zarážející, jaké subdisciplíny, respektive celé oblasti literární vědy zcela pominul. Zde mám na mysli třeba výzkum raně novověké literatury a medievistiku – cožpak nezaznamenává právě tato oblast v přístupu k textu zásadní metodologické posuny? Vzato z jiné perspektivy by podle mého soudu Kandově „mozaice“ značně prospěla reflexe „provozních“ složek literárněvědného výzkumu: např. velmi podstatným jevem pro postižení dnešní situace disciplíny je přeci výrazná a právě v posledních letech sílící institucionalizace výzkumu, navíc ještě umocněná navázáním jednotlivých výzkumných záměrů na jednotlivé (grantové) projekty.

Kanda nemohl do svého článku vměstnat všechna jména, to se rozumí samo sebou, ale některá ve svém článku míti chtěl, jiná měl zjevně potřebu nechat stranou. Možná to neměl v úmyslu, ale přes občasné zmínky poskytuje Kanda především solidní přehled činnosti některých svých kolegů z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Toto pracoviště i podle mého názoru významně spoluutváří podobu oboru, ale současně si snad každý jeho pracovník musí být vědom, že není na tomto poli zdaleka jediné. Jestliže se ovšem Kanda rozhodl pojmout rok 2010 jako mezník pro své ohlédnutí, je přinejmenším zkreslující, když ve svých úvahách nezohlednil moment, jenž velmi významně určil dráhy bohemistiky v tomto období a který právě s naším společným mateřským pracovištěm souvisí, tedy vývoj událostí, které vedly k odchodu části pracovníků např. na FF UK a mj. také k založení Institutu pro studium literatury. K tomu, co se tehdy stalo, mohou být různá stanoviska, pominutí těchto událostí v bilančním textu s takovýmto zaměřením ale asi – ať se to někomu líbí, nebo nelíbí – není možné. Ve stínu tohoto působí nepřesvědčivě např. Kandova pasáž o lexikografii. A také s tím patrně souvisí zarážející pominutí pro současnou literární historii, které autor jinak věnuje významné místo, důležitých osobností oboru, jež působí na pražské filozofické fakultě (Málek, Merhaut, Vojtěch, Wiendl ad.). Snad by byl v této věci rozumnější větší odstup. Nevyužita tak zůstala možnost pokusit se podat odpověď na to, jaké mohly být hlubší (nejen provozně-personální) příčiny této z dnešní perspektivy možná nutné diverzifikace.

Zakončeme s posteskem a s tím, že ať už byl úmysl Romana Kandy jakýkoliv, psal-li text nucen vnitřním puzením, anebo prostě na objednávku, pro potřeby webu, který chce své čtenáře udržet v kondici, rozhodně jeho přehled nepůsobí na čtenáře tak, že by byl psán s „radikální (sebe)kritikou“, která „osvobozuje“ (viz opět závěrečný medailon o autorovi). Neporušil-li by tuto zásadu, když už zatratil své krédo, že „mlčení říká víc než psaní“, mohl alespoň promyslet skutečně zásadní momenty pro vývoj literární vědy u nás, a tak dodat kredit jinak záslužnému pokusu o první ohlédnutí.