V pondělí 16. 9. uplynulo dvacet let od smrti grafičky a básnířky Naděždy Plíškové. Po souborném vydání jejího literárního díla (jež nakladatelství Torst dalo na knihkupecký trh v den vernisáže autorčiny výstavy v Museu Kampa, 31. 5. t. r.) může editor – autor těchto řádek – zběžně rekapitulovat:

Autorčiny básnické texty se rodily ve zvláštní konjunkci ostrého vědomí o tvaru veršů a nejistoty o jejich skladbě do zamýšleného celkového záměru, ať už jím byla chystaná knižní publikace, vystoupení v časopisu nebo komponované čtení u příležitosti vernisáže výstavy nebo na samostatném večeru v divadelním nebo hudebním klubu. Protnutím takto protikladného směřování jsou v literární pozůstalosti Nadi Plíškové stohy papírů, které obsahují množství (a) různých opisů jednotlivých textů takřka identického znění a (b) xerokopií těchto opisů, přičemž počet exemplářů od (a) i (b) libovolně kolísá, sestavit identické konvoluty z jednotlivých vrstev opisů, resp. xeroxů je nemožné.

Tyto rysy jsou ve shodě se způsobem, jakým se Naďa Plíšková připravovala na nejrůznější druhy publikace – alespoň v devadesátých letech 20. století, kdy jsem měl možnost s ní několikrát redakčně spolupracovat. Dokázala neoblomně trvat na gramatických nebo grafických výstřednostech (občasné psaní minusky po interpunkční tečce stejně jako majuskule psaná zas po čárce, spojené psaní číslovek zahrnující někdy i související jméno, proměnlivý počet teček za posledním slovem ve verši, odvážné prohřešky – dá-li se to tak říci – proti obecné češtině aj.) a současně projevovala zraňující nejistotu nejen při rozhodování, co k publikaci vlastně vybrat a jak to v ní uspořádat, ale také v tom, kde dané texty vlastně má, komu je zapůjčila nebo kam je uložila.

Souhrnným názvem Plíšková v krabici – který pojmenovává soubor tří knih vložených do papírové kazety – jsme se pokusili navodit aspoň náznak estetického neklidu, jejž divákovi jinak přinášejí autorčiny grafiky (4 porce dršťkové polévky přes ulici, Pouzdro na pivo), objekty (např. 7 litrů gulášové polévky, Jízdní kolo) nebo názvy vlastních knižních celků, v nichž figuruje její příjmení – a právě jen příjmení. Tituly „Plíšková podle abecedy“ nebo „Plíšková sobě“ jako by čtenáře nejvíc ze všeho měly k tomu, aby se rozpomněl na málo komfortní životní situace, v nichž byl před zraky nebo sluchy ostatních vyvoláván (ve škole, v čekárně u lékaře, na různých úřadech aj.).

Rámec nějakého protokolu, jejž tímto vyvoláním – zde ovšem sebeoslovením – autorka vzbuzuje, nás přivádí do silového pole Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, členkou jejíž básnické sekce Plíšková byla. Vzpomeneme-li některých aktivit tohoto společenství (podle I. M. Jirouse to nebyly „ani akce, ani happening, ani event, ani cokoliv podobného: je to jedna z forem vzájemné záchrany lidí, kteří se družili v Křižovnické škole“), jako byla výprava k pramenům Vltavy nebo výstup na Říp severní stranou, pak je pouto k neproniknutelné ironii KŠ ještě posíleno zájmenem „sobě“ v názvu autorčiny třetí básnické sbírky: v narážce na mýtus o obětavosti těch, kdo se skládali na Národní divadlo, přispívá „Plíšková“ drobnými na sebe samu.

Její texty – a nejen v této sbírce, ale i v předchozí Hospodské romantice a v Plíškové podle abecedy – jsou ovšem jakéhokoli odstupu prosty a jako málokteré v české poezii druhé poloviny 20. století přibližují otevřenou bolest, stěží zadržovanou zlobu a zoufalou rezignaci stejně jako živé pozorování, věcnou vyrovnanost, nekrytou něhu a bezbrannou touhu po lásce.