Do dlouhé řady publikací, které se vztahují k odsunu Němců, přibyla edice Deníku z Prahy 1945–1946, jehož autorkou je pražská Němka, herečka Margarete Schellová. Její deník na jaře tohoto roku vydalo v překladu Michaely Škultétyové nakladatelství Academia v ediční řadě Paměť (sv. 106). Čtenářům je tak k dispozici edice jedinečného dokumentu, jenž již svým tématem podněcuje k naplnění celého rezervoáru otázek. Ukazuje se, že na některé z nich není tak úplně snadné odpovědět.

Jak se často stává v případě osobností, jež nejsou tolik známé, i o životní dráze Margarete Schellové bylo pro vydavatele velmi obtížné něco zjistit, a i proto v jejím životopise zůstávají dodnes četné lakuny. Narodila se v roce 1911 v Praze Hermině Lysonkové, jejímž manželem byl o celých třicet pět let starší Šimon Schell, pražský obchodník (židovského původu). V Praze navštěvovala německé reálné gymnázium, soukromě studovala herectví. Již jako -náctiletá debutovala na prknech německého divadla, větší roli – pochválil ji např. Max Brod – dostala ve Wedekindově Procitnutí jara (1928). Na začátku třicátých let sbírá zkušenosti v Německu, začíná mj. pracovat pro rozhlas. Od roku 1934 je opět v Praze a ihned se zapojuje do německého vysílání Radiojournalu. Uplatňuje se nejen jako rozhlasová herečka, ale snaží se prosadit také jako autorka rozhlasových her (za války publikuje několik povídek – některé dokonce v překladu do češtiny mj. v Českém slově). Konec třicátých let a roky války Margarete s matkou vedou dlouhou a složitou bitvu o stanovení jejího rasového původu, když se snaží doložit, že Šimon Schell nebyl jejím biologickým otcem. Díky průtahům se M. Schellová dočká květnového osvobození Prahy. V porevolučních dnech je zatčena a internována (mj. v táboře v Bystřici). V březnu 1946 je spolu s matkou odsunuta a dostává se do Německa, kde žije ve Stuttgartu, v padesátých letech opět spolupracuje s tamním rozhlasem a umírá roku 1969.

Jaké jsou okolnosti českého vydání deníku: Editoři svazku Dušan Hübl a Jiří Novotný přiznávají, že české vydání deníku této pražské herečky, původně publikovaného v německém Kasselu roku 1957, je vlastně vedlejším produktem jejich výzkumu díla jiné herečky – známé především ale díky svému literárnímu dílu – Olgy Barényiové. Ta po původním vydání deníku Margarete Schellové zveřejnila pod názvem Deník Panny pražské rozsáhlou recenzi v mnichovském Deutsche Soldaten-Zeitung (červen 1958), v níž velmi ostře napadla odpovědné ministerstvo pro vyhnance, které tehdy knihu vydalo. Barényiová tehdy chápala vydání textu, který dle jejího mínění vykresluje okolnosti odsunu příliš shovívavě (k chování Čechů, ale i sovětských vojáků), za nemístné zkreslování skutečnosti. Tento polemický ráz dobové recepce editory zaujal natolik, že svoji pozornost zaměřili k Schellové, překlad svěřili zkušené překladatelce (která mj. přeložila román O. Barényiové Pražský tanec smrti /česky 2012/, jenž vyšel ve stejné době jako deník M. Schellové), podnikli rozsáhlou excerpci dobových divadelních materiálů a vytěžili archivy, zejména pokud se jednalo o dokazovací řízení o árijském původu. Českému vydání deníku byla tedy věnována solidní péče. Editoři kriticky uchopili původní poznámkový aparát edice, eliminovali vysvětlivky českému čtenáři dobře známých reálií a pokusili se dohledat zmiňované osoby, upřesnit lokace či konfrontovat chronologii a datace v deníku s ověřenými daty událostí. Vedle bohaté obrazové přílohy svazek obsahuje i oddíl recenzí prvního vydání deníku, včetně zmiňovaného rozsáhlého rozkladu O. Barényiové. Celý svazek zastřešuje doslov Dušana Hübla, který detailně komentuje fakta zjištěná při pátrání o osudech M. Schellové.

První záznam Schellová zapsala 15. května a vylíčila události od svého zatčení, které proběhlo hned 9. května. Téměř den po dni pak následují záznamy nestejného rozsahu až do 15. března 1946, kdy se autorka ocitá již v německém Groß-Gerau. Deník je obsáhlým a často detailním popisem „všedních“ událostí v táboře. Bodem, k němuž se autorka deníku upíná, je setkání s Juppem, jejím vyvoleným, který odešel v poslední fázi války na frontu a o němž se domnívá, že se ocitl v zajetí. (Poznamenejme, že se tuto figuru nepodařilo ztotožnit s žádnou osobou.) Většině záznamů pak dominuje líčení osobních strastí, nadějí na brzké propuštění či obav o osud matky i o majetek. Autorka se často stylizuje do role někoho, kdo „ví, jak v tom chodit“, jak se nedostat v táboře na těžkou práci, jak získat potraviny či cigarety. Výrazně působí budování její morální převahy nad ostatními spoluvězeňkyněmi, které si svým uvolněným chováním získávají různé výhody od dozorců či Rusů. Zajímavější ovšem je to, co z jednotlivých záznamů postupně spíše jen probleskuje a v čem je Schellové deník asi totožný s řadou dalších vzpomínek českých Němců, a sice v proměně člověka, který zjišťuje, že místo, kde vyrost a které miloval, je už cizí, a jediné, oč mu běží, je, aby byl co nejrychleji ze své dosud-vlasti pryč.

Je zvláštní, jak se proměnila perspektiva dobového a našeho čtení deníku, když máme možnost číst jej s odstupem více jak půlstoletí a současně konfrontovat jeho text s otištěnými recenzemi z padesátých let. Mnohé se změnilo – postoje Schellové nepůsobí jistě v čase smíření tak třeskutě jako kdysi, její osud vzbuzuje velkou lítost –, mnohé ale zůstalo při starém. Deník je jednoznačně pozoruhodným osobním svědectvím, má „svůj styl“, i když bychom jej těžko mohli nazvat literárně vytříbeným textem. Současně ale i dnes zaráží jistá „zasebenost“ jeho pisatelky, její neschopnost reflexe „hlubších“ problémů doby, v níž se pohybovala, podivná (ať záměrná, nebo úmyslná) rozmlženost některých událostí. Otázkou zůstává i to, za jakých okolností byly minimálně některé pasáže deníku psány, a nejasné je také, jak byl text deníku před vydáním zejména autorkou (ale i redakcí) upravován. Právě to svádí čtenáře k hypotézám, co se skutečně stalo, jaká byla skutečná role Schellové – již proto je dobře, že byl deník vydán a byla mu věnována taková vydavatelská pozornost.