V minulém roce vyšlo nové vydání knihy Václava M. Havla Mé vzpomínky. Edici, kterou publikovala Knihovna Václava Havla, doprovází podtitul „první úplné vydání“, jímž se jakožto zásadní vyznačuje posun v úhrnu vydaného vzpomínkového textu. Tento přídomek lze ale také vztahovat na další části knihy a ty mu někdy víc, jindy méně vyhovují.

Proti starší edici vzpomínek Václava M. Havla, které pro vydání v roce 1993 připravil Karel Palek, se nově zpřítomněné znění odlišuje v několika směrech. Za nejpodstatnější lze považovat kompletaci textů z nedohotoveného celku Havlových pamětí. Editor nového vydání Jan M. Heller zařadil tedy dosud nezveřejněný nedokončený rukopis nazvaný Osmá kniha: doba socialistická a proti staršímu vydání publikoval text bez dalšího krácení.

Karel Palek ve své starší edici totiž usiloval především o nerušený čtenářský zážitek. Text, který považoval za stylisticky značně „syrový“, určený zčásti především úzkému okruhu rodiny a přátel, podrobil redakční úpravě, která nezahrnovala pouze zmíněné krácení či opravy běžných chyb, ale také změny v pořadí slov, redukce redundancí či nahrazování vhodnějšími výrazy, jak je všechny lze vidět například na změně věty „Nesl jsem těžce křivdy a nepravdy o jejich činnosti za okupace, projevované byť omezeným, ale mocným okruhem“ (s. 671) na znění „Těžce jsem nesl nepravdy o jejich činnosti za okupace, rozšiřované omezeným sice, ale mocným okruhem“ (s. 423).

Naproti tomu Jan M. Heller s textem zachází s větší snahou po zachování původní podoby, bez markantních stylistických úprav. Odkazuje přitom na běžné ediční zásady, jež pro něj představuje příručka Editor a text (s. 858). Ta ovšem pojednává především ediční úpravu uměleckého textu a není, jak již kdysi konstatoval Mojmír Otruba, pro vydávání literárních či jiných dokumentů vždy zcela vhodná. Ani Jan M. Heller se jí také tak úplně nedrží, když opravuje například nedopatření v pádové rekci či valenci sloves (viz úpravy vypsané pečlivě na s. 861).

Poznámkový aparát, který vypracovala Jana Čechurová, podává v průběžných poznámkách pod čarou vysvětlující informace, doplňuje nebo někdy koriguje nepřesná či chybná tvrzení Havlova textu. Je jistě obtížné najít míru, co ještě komentovat a co lze pokládat za srozumitelné na základě věcných souvislostí či pociťovaného stavu poznání tak říkajíc dnešní civilizace. V předkládané knize je snaha pokrýt text vysvětlivkami místy trochu přehnaná. Objasňují se tak elementární věci, jako třeba pasáž, kde se líčí, že bratr Miloš míval na hlavě někdy dokonce cylindr a nosit „bouřku“ bylo zcela všední. Poznámka k tomu praví, že bouřkou se míní buřinka (s. 113) ‒ je nám tedy nyní jasné, že Havel neměl na hlavě připevněn ani přírodní jev provázený blýskáním, ani nářeční jaternicovou polévku. Jindy zas k dopisu Jana Wericha, v němž se čte „Padaj kroupy, hřmí, je náhle zima. Hotová Hirošima!“, doplnila komentátorka poznámku: „Hirošima, japonské město, na které byla 6. srpna svržena atomová puma. Zde patrně ve významu ‚konec světa‘“ (s. 147).

Kniha je dále doprovozena nově revidovaným obrazovým materiálem. Redaktor Pavel Hájek pro nové vydání dohledal původní originály, v některých případech obrazový materiál doplnil, jindy nahradil jinými snímky, a to i tehdy, „kdy se nám původní snímky zdály málo výstižné, reprezentativní“ (s. 848). V situaci, kdy nebyly přílohy čitelné, nebo „zmnožovaly již dříve zachycené, aniž by ho obohacovaly […] nebo se dochovaly jen v nedostatečné kvalitě“ (s. 849), byl původní obrazový doprovod zcela vypuštěn. To se týká například vyřazení 26 stran dobrozdání dosvědčujících morální bezúhonnost Miloše Havla v období druhé světové války. Zdá se, že zde nejsou záměry vydavatelů zcela v souladu, na jednu stranu pietní přístup respektující Havlův vzpomínkový text, na druhou stranu snaha o nové dotvoření obrazového materiálu, kde se za základní nebere autorský záměr, ale estetická účinnost celku.

Kniha nakonec obsahuje záslužně bibliografii časopiseckých prací Václava M. Havla, kterou pro nové vydání sestavil Daniel Řehák, jenž se spolu s Alenou Heroutovou podílel též na jmenných rejstřících. Soupis si sice nečiní nárok na úplnost, ale v potaz mohly být ještě vzaty odkazy na Havlovy články, které jsou přímo v textu reprodukovaných pamětí. Když například pamětník vzpomíná, že „odpověděl […] na tuto výtku v Národních listech“ (s. 263), mohl by bibliograf z toho těžit a poznámka pod čarou by pak nemusela poučovat, že „spory mezi pravicí a levicí ve vedení studentských organizací přetrvávaly celé meziválečné období. Právo lidu byl sociálnědemokratický list, Národní listy patřily národnědemokratické (liberální) pravici“ (s. 263). Zdá se, že při náročnosti redakční koordinace nebyl již prostor na scelení, a tak zůstaly mimo soupis i odkazy na texty identifikované v poznámkách pod čarou (např. v poznámce pod čarou č. 295 na s. 262).

Něco v knize tedy dosud schází a něco málo zase přebývá, celkově je však dojem z nové edice Havlových vzpomínek dobrý. Až se na stupních vydávání Havlových vzpomínek postoupí zas o krok dále třeba i k úplnému kritickému ověření citovaných textů, bude naše radost ještě úplnější.