V úvodníku nejnovějšího čísla Tvaru (č. 2 z 24. ledna) se zástupce šéfredaktora Milan Ohnisko v souvislosti s vyhlášením prvního vítěze Tvárnice ptá po „ceně ceny“ za kritiku. Otázka je to správně položená, vede k dalšímu tázání, jak a proč vlastně oceňovat výkony v oblasti umělecké kritiky. K „váze“ Tvárnice samotné ovšem připojme dvě poznámky, jež vyplývají z materiálů zveřejněných v témže čísle a které dokládají s doslovností zřejmě nezamýšlenou, že tvárnice je zdivo hodně vylehčené.

Ve zmíněném čísle Tvaru Olga Stehlíková, oceněná v prvním ročníku Tvárnice, představuje v rozlehlé eseji vybraného autora, básníka Pavla Kolmačku, který loni v nakladatelství Triáda vydal sbírku Život lidí, zvířat, rostlin, včel, a formou rozsáhlého interview „vítěze“ ročníku druhého, jímž se po internetovém hlasování stal Jan M. Heller (stříbrný skončil Petr A. Bílek, poslední místo „na bedně“ zabrala Eva Klíčová).

Parametrům této ceny jsme se zde už věnovali ve starším příspěvku. Po přečtení materiálu Olgy Stehlíkové o Kolmačkově poezii však nelze nedoplnit komentář. Má autor vyznamenaný touto cestou nějaký prostředek, jak se ocenění bránit? Lze si totiž těžko představit, že někdo může unést povídání na okraj svého díla, jaké předvedla O. Stehlíková, a současně se opájet z udělení ceny. Stehlíková pojala představení básníka v modu rozvleklého tematicko-motivického rozboru jeho posledních tří sbírek vydaných Triádou, které zaobalila do svého „vykladačského“ patajazyka: „Řeč snu, řeč cizího světa není řečí poezie. Vyslovuje, artikuluje srdce, mozek vysílá vlny, ale ani tyto dva orgány nemluví řečí poezie. Také duchům zemřelých v koutě místnosti je třeba rychle něco říci. Svět vlétá uchem, je chycený ve slovech, v tichém volání. Je to nejspíš volání sna.“ Atd. Současně se tak trochu jala jeho poezii nejen „dobásňovat“ („… kráter – toto škrábavé slovo se knihou dere jako žíla“), ale i kárat, jako je tomu v případě toho, čemu Stehlíková říká angažovanost: „To tu dělají účinnými konceptuálními prostředky s pomocí notných dávek ironie jiní, v životě lidí, zvířat, rostlin a včel je číst netřeba, tam zavazejí, jelikož jsou odjinud, z těsta, které Kolmačka neuhnětl, pouze sesypal položky do mísy, nad níž pak v hrůze i pobavení postál“, a nakonec rámovat patetickými moudry typu: „Defilé řemeslného umu se skloní před uměním“.

Náš druhý komentář se dotýká rozhovoru, v němž nejprve Olga Stehlíková znejistí svého bývalého spolužáka z bohemistiky Jana M. Hellera otázkou, „jak bys reagoval na výtku, že ocenění ‚od Tvaru‛ – podruhé – získává osoba z okruhu časopisu Tvar?“, aby v následující replice předvedla, jak je zběhlá v literárním provozu. Táže se takto: „Pokud se nemýlím, žádné jiné ocenění za literární publicistiku, navíc se zaměřením na její vrcholný žánr, literární kritiku, u nás není. Je ale vůbec nějaké potřeba?“ A Jan M. Heller, jinak mnohem opatrnější než jeho předskokanka, odpovídá: „Je, a jak! I podle mého vědění žádná ze šíře sledovaných cen, jako je Litera nebo Státní cena, škatulku pro kritiku nemá.“ Čekali bychom totiž, že vítězný kritik letošního ročníku Tvárnice projeví větší orientovanost a svojí replikou poopraví Olžino „nemýlení se“.

Pro oba vybrané recenzenty tedy doplňme: Cena F. X. Šaldy byla poprvé udělena v roce 1996 a s drobnými výpadky existuje dodnes. Nese jméno – snad to je stále nezpochybnitelné – nejvýraznější osobnosti literární kritiky v historii novočeského písemnictví, mezi laureáty ceny je řada velkých jmen literární kritiky druhé poloviny 20. století (M. Jungmann, J. Vohryzek, J. Opelík, J. Brabec), kritiky divadelní (V. Just, J. Černý, K. Kraus), muzikologů a kunsthistoriků. Nestála-li existence tohoto ocenění oběma vítězným kritikům Tvárnice za zmínku, pak to jen dokresluje, jak kompetentní osoby si účastníci hlasování volí.