S Milanem Jankovičem (1. 9. 1929 – 5. 1. 2019) odešel po Miroslavu Červenkovi († 2005) nebo Zdeňku Pešatovi († 2010) další z mimořádné generace literárních badatelů školených na univerzitní půdě od konce čtyřicátých let do první poloviny let padesátých v seminářích Jana Mukařovského. Jejich první práce vznikaly ještě jako echo ideologického běsnění poúnorového stalinismu, od přelomu padesátých a šedesátých let začínal v jejich textech dominovat talent projevující se neobyčejnou čtenářskou citlivostí, profesionalita daná mimořádnou literárněhistorickou průpravou a invence, s níž jednotliví badatelé nápaditě rozvíjeli metodologické postupy svého učitele (a souběžně s ním i podněty Felixe Vodičky). Jako kdyby fakt, že se Mukařovský svých prací z třicátých a čtyřicátých let okázale zřekl právě v době, kdy u něj studovali lidé z pokolení narozeného na hraně dvacátých a třicátých let, impulsy strukturalismu spíše oživil, než že by je zadusil.

V osobě Milana Jankoviče nalezl Mukařovský žáka, resp. mladšího kolegu, který se zaujal jeho myšlením (tj. pracemi vzniklými cca do roku 1943) důsledně v teoretické rovině. Přibližně od poloviny šedesátých let začal Jankovič rozpracovávat témata, která ve strukturalistické estetice stále víc zohledňovala střet tvůrce a vnímatele, procesuálnost, vibrující trvání, cestu od významu ke smyslu, moment vyzařování uměleckého organismu, který se vzpírá celkovému zahrnutí a pokus o sjednocující výklad vždy nějak rozrušuje nebo přesahuje, resp. mu nepodléhá.

Po základních příspěvcích, v nichž Jankovič Mukařovského půdorysy originálně docelil (studie Dílo jako dění smyslu – dopsána 1968, části otištěny časopisecky 1967 a 1969, vyd. až 1992 –, Perspektivy sémantického gesta, 1970), se k nálezům svých prací opakovaně vracel (např. Cesty ke smyslu uměleckého literárního díla, 1993, Dění smyslu jako teoretický a interpretační problém, 2005, Dílo v pohybu, 2009, doslovy k vydání Mukařovského přednášek, 2008, 2010 a 2014). Nešlo přitom o vnějšně motivované „recyklace“, nýbrž o přezkoumávající návrat k původním východiskům, o pokusy vyslovit se jasněji a výzkumům na pomezí literární vědy a filosofie dodat – způsobem až odzbrojujícím – průkaznost třeba konfrontací s Iserovou antropologií, Adornovou estetickou teorií nebo Ricœurovou hermeneutikou.

Teoretický rozměr věci poutal Jankoviče i ve studiích věnovaných vybraným autorům, k nimž ovšem nacházel vždy nějak osobní cestu, resp. cestu osobního čtenářského zážitku: k Haškovi (knižní studie 1960, účast na 11 svazcích 16dílného pramenného vydání 1955–1973, resp. na dvou knihách z pětidílného výboru 1976–1982, studie Hra s vyprávěním, 1966, a o Werichově čtení Švejka, 1990), Sládkovi (kapitola v třetím svazku akademických Dějin české literatury, 1961, samostatná monografie, 1963, komentář k trojsvazkovému vydání básnických knih, 2004 a 2006), Hrabalovi (četné studie z přelomu osmdesátých a devadesátých let, edice všech tří variant Hlučné samoty v sebraných spisech 1994, samostatná monografie 1996, spoluuspořádání nejpodstatnějších sborníků o autorovi Hrabaliana 1989/90 a Hrabaliana rediviva 2005/06 s důležitými vlastními studiemi), Julišovi (in sb. Na cestě ke smyslu, 2005) nebo Hodrové (studie v České literatuře 2007 a 2011). – Kromě prací o Sládkovi zahrnul všechny zmíněné a některé své další stati do výboru Cesty za smyslem literárního díla (2005) a do svazku téhož názvu opatřeného římskou II (2015, srov. recenzi Luboše Merhauta).

Měly-li změny v politice a společnosti na přelomu let 1989/90 nějaký korelát v literární vědě – jakože měly –, pak jednou z nich bylo třetí číslo časopisu Česká literatura 1990, v jehož obsahu se mezi příspěvky Roberta Kalivody, Přemysla Blažíčka, Vladimíra Karfíka nebo Jiřího Brabce – tedy jmen, s nimiž se čtenář mohl dosud setkávat v publikacích vydaných buď tiskem před rokem 1969, nebo po něm v samizdatu či ve strojopisných sbornících – stkvěla dvojstudie Miroslava Červenky (Individuální styl a významová stavba literárního díla) a Milana Jankoviče (Individuální styl a problematika „smyslu“ uměleckého literární díla), napsaná v roce 1975 a publikovaná o rok později v (západo)německém odborném časopisu.

Mimořádnost obou děl tehdy pro nás, indolentní studenty bohemistiky, netkvěla v oproštěnosti od jakýchkoli politických reverencí – na jaře nebo v létě 1990, kdy dané číslo ČL s dlouhými výrobními lhůtami vyšlo, to bylo už samozřejmé jako vzduch, který jsme dýchali –, ale v naprostém zanoření výkladu obou píšících do prostoru čiré, absolutní abstrakce. Formuluji záměrně idiotsky, abych co nejvěrněji přiblížil stav, jejž četba Červenkovy a Jankovičovy studie v dané chvíli navozovala: jako by se člověk octl ve světě, v němž existovalo jen myšlení o cestách, jak pociťovat umění.

Jankovičův ústní projev byl oproti tomu obdivuhodnou, do hovorové češtiny přetavenou komprimací jeho náročného písemného vyjadřování. Nejen při osobních rozhovorech, ale i na vědeckých konferencích, kolokviích nebo při výuce (na FF UK vedl hrabalovský seminář hned v letním semestru 1990 a výstupy z něho umisťoval do časopisu Společnosti Bohumila Hrabala Haňťa Press) mluvil takříkajíc obyčejně, ale přitom přesně a ostře, odbornou problematiku dokázal zjednodušit, aniž by ji přitom trivializoval. (Autor těchto poznámek vděčí Jankovičovi za mnohé, mj. coby vedoucímu své diplomové práce za inspirující rozpravy, zejména o konkretizaci uměleckého textu.)

Myslím, že základ Jankovičových studií o Hrabalovi (zejm. Čas Příliš hlučné samoty a Tři tečky v Prolukách) spočívá v akustickém zážitku spisovatelových hovorů v hospodě. Z fotografií, které sám pořídil – byl pozoruhodným fotografem (srov. např. portréty Červenkovy, Patočkovy, Kolářovy, Seifertovy nebo Holanovy) a v osmdesátých letech se dokumentační profesí i živil –, měl nejraději snímek Hrabala s našpicovanýma ušima a s očima stočenýma do strany, jako by nechtěl pohybem těla nebo aspoň hlavy vyrušit řečovou událost probíhající nalevo od něho (fotografie nazvaná Naslouchání a pořízená v roce 1974 je reprodukována mj. v obrazové příloze Jankovičových Kapitol z poetiky Bohumila Hrabala). Milan byl v jiné pozici: zatímco Hrabal musel dávat pozor, aby okatější pozorností hospodského vypravěče nevyplašil nebo neznechutil, Jankovič sledoval řečníka, který mluvil proto, aby byl slyšen, pozorně a bez krytu, jako při snímání fotoaparátem.