Pod názvem Čekám, až se vrátíš (NLN 2018) soustředila editorka Anna Hájková do jednoho svazku dva deníky z války. Neobvyklé spojení dvojice záznamů je odůvodněno společným rysem seskupených textů, jenž se odráží i v titulu knihy ‒ oba deníky jsou blízké rozhovoru s nepřítomným partnerem, oba pisatelé, Eugen „Jany“ Lebovič a Pavla Hájková, se ve svých zápisech obracejí ke svým protějškům v jakési sebeobranné snaze pokračovat v přerušeném dialogu. Přestože oba deníky zachycují přirozeně aktuální prožitky, sbližuje je i to, že se často obracejí k reflexi minulých událostí a společných okamžiků či k projekci pospolné budoucnosti. A z druhé strany je do souvislosti uvádí také přináležitost do rodinné historie editorky (Pavla Hájková byla prababičkou Anny Hájkové, Eugen Lebovič byl prvním snoubencem její babičky Aleny Divišové, později Hájkové) a současně i blízkost obou reálných osudů, jež se v době války protnuly. Spojovala je komunistická odbojová skupina Přehledy, v níž byl aktivní Eugen spolu s Milošem Hájkem, synem Pavly. Eugen Lebovič, židovský odbojář, žijící v Praze na falešné dokumenty, si své záznamy vedl mezi březnem a srpnem 1944, od zatčení své snoubenky až do zatčení svého. Pavla Hájková, která se na rozdíl od Eugena dočkala osvobození, začala zapisovat těsně po skončení války (od r. 1944 byla vězněna, naposledy v táboře Neustadt-Glewe), poslední záznam je datován 12. 6. 1946.

Deníkové záznamy jsou v edici kontextualizovány úvodní studií Anny Hájkové, prostřednictvím osobněji laděných textů Radka Hájka, Edny Lomské-Federové a Nataši Zichové, rodinných příslušníků obou diaristů, další údaje k historickému kontextu obstarávají pak rozsáhlé poznámky. Nejmarkantnějším rysem přítomné edice je úsilí doplnit z různých perspektiv souvislosti k zveřejňovaným deníkům a základním patosem této snahy je, zdá se, navrátit jménům zmiňovaným v zápisech jejich konkrétní historicitu. Je to také historiografická edice, zařazená do Knižnice Dějin a současnosti, a uspořádaná opět historičkou ‒ tudíž by na celé věci nemělo být nic divného.

Přesto tuto dobře míněnou usouvztažňující činnost provázejí podle mého soudu některé zplodiny. Oba deníky jsou sice vydány jako historické dokumenty (ovšem extenzivnější ediční zpráva o charakteru dokumentů a metodě edičního zpracování by byla na místě) a způsob jejich komentování tomu odpovídá, nicméně setrvalá snaha doplnit ke jménům v poznámkách jejich životní data neustálým indexováním v textu četbu ruší, zisk z nalistování vysvětlivky je někdy značný, jindy zas notně problematický. Čtenář přitom k tomu čelí jednomu nepříjemnému a nezamýšlenému důsledku dokumentace válečných zločinů: díky již vykonanému průzkumu a záslužné práci editorky bylo možné doplňovat údaje hlavně k osobám, které prošly tábory nebo byly perzekvovány jinak, a tak jsou tito jedinci pomocí komentářů „zreálněni“. Na ostatní, o nichž se nepodařilo zjistit nic, dopadají takříkajíc důsledky aktu zveřejnění, jenž s sebou nese „zeznakovění“ ‒ v textu fungují již jen jako postavy čtenářům předloženého textu. Při otevření knihy, v jejímž úvodu stojí soupis hlavních osob nadepsaný Dramatis personae, se přitom zdálo, že jde o pokus vyjít vstříc takovým čtením, která berou v potaz text nejen jako historický dokument, ale potenciálně třeba jako obecné svědectví o opuštěnosti, návratu a zcela extrémním prožitku. Ve výsledku to ale vypadá, že je to jen důsledek nešikovného úsilí zachytit nějak jednoduše ty nejdůležitější z osob, s nimiž se v textech setkáváme.