V Kanonu ze dne 18. října poctil Michal Kosák svým kritickým posouzením svazek, jímž jsem v rámci započatých Spisů Ladislava Grosmana v (předpokládaně) reprezentativním výboru představil autorovo umění povídkářské. Z mnoha posuzovatelných stránek edice, resp. antologie zaměřil svůj pohled pouze na dvě, náležející ovšem k základním: 1. na místo Povídek ve zvolené koncepci Spisů, 2. na zvolený způsob práce s texty, jež edice tiskne z rukopisu.

Co se první otázky týče, imputuje mi recenzent, že jsem se formulací „Editor, který přijal za úkol…“ poněkud distancoval od záměru vydat ve Spisech čistě povídkový svazek. To je ovšem dohad bez opodstatnění. Sdělil jsem onou větou přímo jen tolik, že jsem se na koncepci Spisů L. G. nepodílel, nepřímo pak to, že jsem s danou koncepcí vyslovil souhlas (neboť jsem jí vyhověl). Dále klade recenzent otázku, zda bylo edičně košer rozpárat autorem koncipovanou knihu Nevěsta (1969) proto, aby šlo titulní novelu začlenit do svazku novel a zbylé povídky do speciálního svazku povídkového. Uvítal bych, kdyby nebyl tak subtilní a vyslovil se přímo, zda považuje členění Spisů podle žánrů či formy za problematické, ne-li snad za nepřípustné – použitá floskule „Je otázka, zda…“ je pouze „ano“ i „ne“ pronesené jedním dechem.

Podobný postoj zaujímá M. Kosák k druhému problému. I tady připisuje způsobu, který jsem zvolil, výhody i nevýhody: já jsem prý sice svými úpravami připravil autorovy texty o jejich jazykovou autentičnost, zato jsem však zajistil, aby se autorský jazyk Povídek nelišil od jazyka prozaických knih vydaných za autorova života. Pisatel v této souvislosti připomíná spor vzniklý po vydání Grosmanova románu Z pekla štěstí (1994): jeho editorka Lenka Chytilová respektovala pietně všecky autorovy jazykové „podivnosti“, zatímco kritik Milan Jungmann „byl pro jejich korekci“. Věc je v podstatě jednoduchá. Grosman byl vzácně se vyskytující případ autora, který přepřáhl svůj literární jazyk: jeho mateřštinou (školami kultivovaná) byla slovenština, on ji však v dospělém věku coby spisovatel vyměnil za češtinu. Je proto jen přirozené, že nebyla ve všech svých rovinách bezvadná, ale od toho byli nakladatelští redaktoři, aby ji – jistě ve spolupráci s autorem – do požadované bezvadnosti uvedli. A v Mladé frontě to v šedesátých letech také udělali. I já jsem se teď ocitl v téže pozici jako tenkrát oni, a proto jsem v ediční poznámce (na s. 372–373) napsal, že s texty z pozůstalosti „zacházíme redakčně“, čti také: nikoli podle „běžných edičních zásad“, jež tu M. Kosák neoprávněně zatahuje do hry. Zkrátka neshledal jsem při práci s autorovými ještě nepublikovanými texty důvody, pro něž bych měl jejich jazykovou nedostatečnost považovat za estetické ozvláštnění a tuto nedostatečnost fixovat a sankcionovat; pracoval jsem s těmito rukopisy, jako by mi je autor přinesl do redakce, bohužel už bez možnosti s ním o jejich konečné podobě debatovat.

Opravdu by mne zajímalo, k jakému řešení by při stejném zadání dospěl můj kritik. Co kdyby si to jen tak nanečisto vyzkoušel, a to včetně ediční poznámky?