Když v roce 1994 po dlouhých letech vyšel opět Obchod na korze Ladislava Grosmana, psalo se o „návratu autora do české literatury“, ale také o děsivé ediční přípravě. Ne že by pozdější edice Grosmanových textů tento nízký ediční standard následovaly, koncepční a kvalitativní změnu v publikování autorova díla však nyní přinášejí právě započaté pětisvazkové vybrané spisy, které pod vedením Jana Šulce a Jaroslavy Jiskrové vydává nakladatelství Akropolis (rozvrh Spisů viz zde). Před několika měsíci vyšly jako první svazek řady Povídky, které edičně připravil Jiří Opelík.

Obsah právě vydaného svazku je dán rozhodnutím představit Grosmanovu povídkovou tvorbu ve výběru. Editor tedy knihu rozčlenil do dvou částí. V první je kompletní povídková sbírka Hlavou proti zdi, která posud vyšla jen v exilu (Curych, Konfrontace 1976), v druhé jsou povídky z Grosmanovy knihy Nevěsta (1. vyd. MF 1969; 2. vyd., spolu s Obchodem na korze, MF 1970), texty tištěné časopisecky a krátké prózy z pozůstalosti. Záměr soustředit do svazku pouze autorovy povídky – záměr, od jehož autorství se Jiří Opelík formulacemi typu „editor […] přijal za úkol“ (s. 363) poněkud distancuje – má sice své přednosti, ale také jednu zásadní nevýhodu.

Editor měl volnější ruce a mohl knihu uspořádat jako funkční dvojčlenný celek, kde jím sestavený druhý oddíl koresponduje s autorskou kompozicí oddílu prvního. Současně to znamená rozpojení Grosmanovy knihy z roku 1969, již autor, podle záložky k ní, „komponoval jako uzavřený celek“, a transpozici novely Nevěsta do budoucího prvního svazku Spisů (spolu s Obchodem na korze a románem Z pekla štěstí). Pokud je tento manévr opodstatněn jedině záměrem představit „autorovo umění povídkářské“, je otázka, zda by přístup respektující knižní celky, jež už vstoupily do oběhu, nebyl v rámci Spisů vhodnější.

Druhý okruh problémů se týká autorových textů tištěných z rukopisu. Už při vydání Grosmanova románu Z pekla štěstí v roce 1994 došlo k drobné polemice mezi Milanem Jungmannem a odpovědnou redaktorkou knihy Lenkou Chytilovou nad způsobem zacházení s texty z pozůstalosti, resp. s jejich jazykovými nedostatky, především se slovakismy, které se v Grosmanových rukopisných textech vyskytují v nemalé míře. Jungmann byl pro jejich korekci, Chytilová naopak vnímala jazykové „podivnosti“ jako záměrné a podle běžných zásad ediční práce odmítla měnit text nežijícího autora.

Editor dnešních Povídek texty z Grosmanovy pozůstalosti naopak upravoval. Autorovy slovakismy charakterizoval jako „bublinky“ (s. 372), které dle něho vstupovaly do českého narativu bez záměru text „nějak esteticky ozvláštnit“, a proto je redakčními zásahy nechal „vyšumět“ (tamtéž). Když si tedy např. srovnáme otisk povídky O čem mi cikán Burky nevyprávěl (s. 266‒273) se strojopisem uloženým v autorově pozůstalosti v LA PNP – který se zřejmě kryje s kopií, s níž se pracovalo při nynější edici –, zjišťujeme značnou míru pravopisných a jiných odchylek od standardní češtiny a také vrstvu lexikálních slovakismů (nazdával, pivnice, starých rodičů), které byly v nové edici nahrazeny českými ekvivalenty (domníval, sklep, prarodičů).

Proti běžnému způsobu zacházení s texty tištěnými bez autorovy účasti se zde  potlačuje autentický rys Grosmanova jazyka, ať už byl záměrný, nebo ne. Naopak výhodou takového počeštění je určitě to, že se texty z rukopisů neliší jazykovou kohezí od textů tištěných za autorova života, nevyvolávají tak u čtenářů zbytečné otázky.