Přiznám se bez mučení, že to já jsem způsobila, že v České knižnici je Egon Hostovský zastoupen tituly Dům bez pána (1937) a Půlnoční pacient (anglicky 1954). Domnívala jsem se totiž, že by tam neměl mít jen díla, která napsal do svých 35 let. V listopadu 2016 jsem o tom vedla po internetu diskusi s prof. Holým a docílila jsem toho, že původně plánovanou knihu Sedmkrát v hlavní úloze (1942) nahradil román z druhé emigrace, který je podle mého názoru aktuální i po více než šedesáti letech a o němž Graham Greene napsal, že je to dílo, „které straní spolehlivým hodnotám ve světě ovládaném strachem z bližního“. Kromě toho původně navrhované válečné dílo u nás vyšlo celkem třikrát (v celkovém nákladu přes 30 tisíc výtisků), kdežto Půlnoční pacient, vydaný prvně česky v roce 1959 „péčí“ společnosti Universum Press v New Yorku, vyšel v České republice až v roce 1997 v pouhém nákladu 1500 výtisků. (Dvacetitisícové vydání z roku 1969, až na pár „ukradených“ výtisků, šlo prakticky celé do stoupy.)

Už dříve jsem si všimla, například v souvislosti s vydáním sborníku Cizí i blízcí (2017), že naši vysokoškolští pedagogové zabývající se českou literaturou upřednostňují Hostovského tvorbu do roku 1948, ale nezamýšlela jsem se nad tím. Letošní vydání České knižnice se mi zatím nedostalo do rukou, ale po tom, co jsem vyslechla na dubnové konferenci pořádané FF UK a co jsem si přečetla v článcích Michala Kosáka a Martina Pokorného, začala jsem se zamýšlet nad tím, „co je toho příčina“.

Možná je to úhel pohledu. Já jsem profesí nakladatelská redaktora a donedávna jsem si vůbec neuvědomovala, že lidé z jiných oborů patrně nemají ponětí o tom, kolik předních českých spisovatelů vděčí za finální podobu svých děl právě nakladatelským redaktorům. Taková Irena Zítková z Mladé fronty nebo Arno Linke v Československém spisovateli, to byly v 60. letech pojmy, ale dobří redaktoři, od nichž se jaksi samozřejmě očekávalo, že dotáhnou dílo talentovaného jedince k zdárnému konci, byli tehdy ve všech nakladatelstvích a možná by stálo za to vyzpovídat ty, kteří ještě žijí.

Mluvit o vydání Půlnočního pacienta z roku 1969 jako o „neautorizovaném vydání“ je nesmysl. Autor vedl s redaktorkou Irenou Zítkovou na to téma čilou korespondenci, některé jazykové problémy konzultoval i se mnou a především až do 21. srpna 1968 doufal, že v září přijede na dva měsíce a bude mít příležitost připravovaná česká vydání svých knih autorizovat osobně. Smutným dokladem doby je pak fakt, že se Irena Zítková různými škrty snažila na poslední chvíli zachránit knihu pro čtenáře (leč marně). Tyto zásahy jsou dnes patrně chápány jako neprofesionální. Mladší generace by se divily, k jakým ústupkům byli někteří autoři ochotni přistoupit, když se jednalo o to, zda knížka vyjde nebo ne. (V této souvislosti doporučuji porovnat prvé vydání knihy Milana Ferka Keby som mal pušku /1969/ s českým překladem /1979/).

Co se románu Půlnoční pacient týče, řekla bych, že po jazykové stránce je na tom z Hostovského knih  z druhého exilu nejhůř. V době, kdy ho autor psal, žil už minimálně pět let bez kontaktu s domovem a kniha byla zřejmě vydána bez jakékoli redakce. Když jsme si v roce 1956 začali psát, otec se mnou často různé jazykové problémy konzultoval, ač nebylo vždy snadné je zodpovědět. (Co jsme v té době u nás věděli o přístroji, který se jmenoval „xerox“?) Takže z hlediska nakladatelské redaktorky české vydání nepochybně vyžadovalo výraznou ediční úpravu, a mne v mém snažení podporovalo vědomí, že i Ivan Olbracht jazykově upravoval knihy svého otce Antala Staška. Redaktorka Štěpánka Pašková – patrně z neznalosti faktů – postupovala tradičním způsobem a za jediné autorizované vydání považovala to z roku 1959. Doplatil na to nepochybně autor a zřejmě i Česká knižnice. Trochu si připadám, že jsem byla potrestána za to, že jsem se pletla do plánů této bohulibé knižní řady. Ale na druhé straně nechápu, proč je u nás Hostovský vytrvale řazen mezi autory zhruba o deset let starší, než byl on, z nichž většina už po válce ani nepublikovala. A tak nové vydání Půlnočního pacienta, přeloženého ve své době do několika jazyků včetně japonštiny, knihy, která lákala i filmaře, bude v novém českém vydání především dokladem toho, jak autor zbavený možnosti kontaktu s domovem zapomínal česky.