Koncem dubna se na FF UK konala konference k Egonu Hostovskému. Štěpánka Pašková na ní představila ediční metodologii svazku z České knižnice, který v danou chvíli ještě nebyl k dispozici. Kladu si od té doby otázky, k jejichž formulaci mi nyní dává dobrý podnět příspěvek Michala Kosáka.

a) Michal Kosák konstatuje, že „obsah svazku [byl] dodán zvnějšku“. Tím se problém, o kterém osobně nic bližšího nevím (a nic tedy ani nezatajuji, ani nevyzrazuji), stává veřejnou záležitostí. Nutnost vyjednávat s autory, agenty či dědici je samozřejmě běžná věc, Česká knižnice však představuje projekt zvláštního druhu. Opravdu se stalo – a může se tedy stát i do budoucna (přičemž ČK se chystá i k vydávání žijících autorů) –, že o výběru děl rozhodne někdo jiný než pověřený literární historik?

b) O vydání z roku 1969 Kosák v polovině textu píše, že „redakční úprava, která probíhala bez činné spisovatelovy účasti, byla autorizována spíše jen formálně“, v postskriptu však již pro týž text užívá slov „ono neautorizované vydání“. K této souhrnné charakteristice mám dvě zčásti související, přece však odlišitelné otázky. Za prvé, mluvit o neautorizovaném vydání v daném kontextu znamená osočit (žijící) redaktorku svazku, která stála před obtíží vpravdě unikátní, z nekorektního postupu; jsou pro toto dosti závažné tvrzení nějaké doklady či argumenty? Za druhé (a v návaznosti na Kosákovu první, obezřetnější formulaci), jak musí autorizace probíhat, aby byla více než formální? Jsem-li správně informován, měl autor všechny opravy k dispozici, mohl si je projít bez nepřiměřeného časového tlaku a byl příčetný. Vyjádřil-li v korespondenci vnitřní odstup od češtiny konce 60. let, je to zcela pochopitelné – jde koneckonců o jazyk, jehož skutečná znalost mu právě scházela; podstatnější však snad je, zda a jak se distancoval od příslušného vydání.

Tím neprejudikuji specifickou problematiku kritického nebo prostě jen posmrtného vydání, pouze upozorňuji, že (přinejmenším mimo okruh ideologicky podmíněných zásahů) nevidím žádný důvod, proč zpochybňovat legitimitu vydání z roku 1969.

c) Přístup Olgy Hostovské v rámci Hostovského Spisů je označen za „nenapodobitelný“ a je kontrastován se „standardními vydavatelskými zvyklostmi“. Chápu, že se O. Hostovská na pomyslném spektru nejspíš umístila blízko maxima přípustných zásahů, nenahlížím ale, v čem hranici přípustnosti či standardních zvyklostí – též s ohledem na to, že jde o vydání čtenářské – nepopiratelně překročila. Je možno to zformulovat?

d) Nakolik je mi známo, editoři celkem běžně opravují zjevné omyly a přehlédnutí: špatně napsaný letopočet, vlastní jméno, latinský citát apod. zasluhují – v případě zjevných důvodů pro názor, že jde o věcný omyl či nedbalost empirického autora – emendaci. Hostovský užívá pro osobu, která připravuje míchané nápoje, výraz „mixér“. Pokud vše dobře chápu, nejde o český archaismus, regionální výraz ani šířeji doložitelný autorský idiolekt, nejde dokonce ani o anglismus, jde prostě o omyl. Obzvlášť zdrženlivý editor může omyl nechat neopraven. Není však zcela oprávněné a mimo diplomatickou edici snad i žádoucí, aby editor opravu provedl?

e) „Opravu spojení ,studenou válkou mezi dvěma kontingenty‘ na ,kontinenty‘, kterou provedla nejen editorka posuzovaného vydání v České knižnici, ale také ono neautorizované vydání Půlnočního pacienta z r. 1969 a uplatnila ji i O. Hostovská, bych raději nechal stranou,“ píše M. Kosák v dovětku. Je to vyjádření dvojznačné (vyjadřuje ironickou paralepsi, nebo prosté konstatování, že tuto úpravu by M. K. raději neprováděl?) a ve své úsečnosti každopádně matoucí: válka mezi dvěma kontingenty opravdu – soudím – nemůže být studená, a pokud adjektivum doplníme, není pro mne snadné uhodnout, co se ještě může mínit. Může M. Kosák svůj náznak doříct?