První agenturní zprávy o úmrtí Miloše Formana (18. 2. 1932 – 13. 4. 2018) celkem pochopitelně obsahovaly obecně známá data o režisérově kariéře. Tytéž informace však opanovaly a opanovávají i většinu následných, už nějak rozmyšlených ohlédnutí za režisérovou tvorbou. Údaje o počtu natočených filmů, udělených Oscarů a neproměněných nominací jsou v nich jen doplňovány o obdivné přívlastky nebo banální charakteristiky. Od kulturních redakcí českých médií se nic jiného očekávat nedalo, ale u zahraničních novin a webů, kde zpravidla mívají nekrology připravené – nebo pohotově napsané – inteligentně a nápaditě, jde o jev překvapující.
Že umění posmrtných bilancí například z anglosaského tisku přitom ještě nevymizelo, ukazují však empaticky stylizované nekrology za nedávno zesnulými osobnostmi, jež byly ve svých oborech významné nebo vlivné snad srovnatelným způsobem jako česko-americký režisér (např. zakladatel jídelního řetězce Burger King David Edgerton nebo basketbalista Hal Greer). Je tedy možné, že problém nebude v pietním žánru, nýbrž v práci zesnulého umělce.
Jako kdyby pisatelé nekrologů byli z jedné strany ochromováni leskem ocenění nebo aurou kontroverznosti Formanových filmů, ze strany druhé pak tzv. poselstvím těchto děl, která nevnímají jako suverénní filmovou řeč s určitými vlastnostmi, nýbrž jako studnici závažných významů (zejména těch o střetu jedince s institucí, o vzdoru a konvencích, o nezlomné touze po lidské svobodě atd. atp.). Jistě je obtížné tyto okolnosti přehlížet, zvláště když je autor ještě podezdí autobiografickým vyprávěním, jež v čtivém, svižném stylu zaznamenal Jan Novák (angl. Turnaround, 1994, týž rok v překladu Jiřího Joska s tit. Co já vím?; v češtině postupně aktualizovaná vydání 2007 a 2013), a jež přirozeně leccos obchází nebo lakuje narůžovo. (Mimochodem: charakteristickým znakem těch českých nekrologů, které přece jen registrovaly ještě jiné skutečnosti než encyklopedické a dotkly se třeba „problémových partií“ Formanova života, byl štítivý odstup od dobových postojů, jež kritizovaly Formanovu ohnutou páteř před komunistickou vrchností v roce 1979, když režisér – v té chvíli legální vystěhovalec s americkým občanstvím, který se jakýmkoli exilovým kulturním aktivitám vyhýbal jako čert kříži – přijel obhlížet exteriéry pro natáčení chystaného velkofilmu.)
Kdybychom zkrátka unisono bezprostředních ohlasů vzali „za slovo“, vyšla by z toho Formanova tvorba jako stereotypní a tezovitá. Takovou zřejmě není, jen jsme přesvědčeni, že jevy, jež jsou vydávány za významové vyzařování jednotlivých filmů, se v nich přímo říkají nebo ukazují, a je tedy neproduktivní vystavovat je jako výsledek nějakého výkladu. To současně neznamená, že by režisérovy snímky byly „bez významů“, ale je třeba počítat s tím, že se nám z těchto filmů nabízejí odjinud, méně zjevně a skoro určitě odtamtud, odkud to tvůrce nenaplánoval.
Pokusit se o to, znamená vystavit se výtkám z předpojatosti, a to nikoli ve filosofickém smyslu jako předporozumění, nýbrž ve smyslu jednoznačně negativním. Ukazuje to dobře studie Andreje Stankoviče „Nový styl, nebo manipulace?“, napsaná, ale nepublikovaná v roce 1969 (rekonstruovaná pro samizdat v roce 1989 a knižně vydaná v posmrtném výboru Co dělat, když Kolja vítězí, 2008, s. 20–35). Její autor je sice oddanými vykladači režisérovy poetiky opovrhován a vysmíván jako někdo, kdo Formana nepochopil, ale ve skutečnosti jako jedna z mála reflexí situuje režisérovo dílo – tedy tehdy jen filmy natočené v Čechách – vně cest, které jsou nasnadě, a udržuje je znepokojivě, a tedy plodně otevřené dodnes.
Oprava z 21. 4. 2018: V původní verzi tohoto textu (19. 4. 2018) bylo křestní jméno překladatele Formanovy autobiografie Jiřího Joska uvedeno chybně jako Josef.