Výročí založení naší republiky se již nyní stalo příležitostí pro vznik přinejmenším jedné literární ankety ‒ Knih století, které jsou spojeny s cenou Magnesia Litera. Jejím cílem je dotazováním u veřejnosti zjistit tři nejlepší či nejdůležitější knihy české literatury od roku 1918.

Anketa je rozvržena jako vícekolová. Nejdříve blíže neidentifikovaní literární historici navrhli pro období 1918‒2001 k jednotlivým letům vždy pět titulů, z nichž pak „literární veřejnost“ v počtu 165 respondentů v internetové aplikaci zaklikla za každý rok jednu knihu. Tak konečně dostala všechna ta léta v období, kdy ještě neprobíhal výběr v rámci soutěže Magnesia Litera, své knihy roku a nyní může široká veřejnost pomoci vybrat ony tři tituly, které se stanou „knihami století“.

Nominace a výběr vítězů do roku 2001 skýtají velkou zábavu. Kritéria volby nejsou úplně jasná, oni neznámí literární historici zřejmě různě vyvažovali kvintety pro jednotlivé turfy, nicméně ne úplně se řídili známou datací vzniku a první publikace navolených textů. Pro rok 1980 tak navrhli například Hrabalovu Příliš hlučnou samotu, která byla samizdatově publikována poprvé v roce 1977. K ní pak přiřadili Patočkovy Kacířské eseje o filosofii dějin z roku 1975. Hodnotově svůj výběr vyvážili návrhem Steklačových Boříkových lapálií. Ani výsledek volby z takto pofiderních výběrů není bez smutné legrace. Knihou roku 1987 se třeba stal Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak s Cimrmanem, kteří zvítězili nad Blatného Pomocnou školou Bixley (vyšla poprvé v roce 1982) či Kabešovou Pěší věcí.

Všechny literární ankety a žebříčky mají při vší dobře míněné snaze také svou směšnou či bizarní stránku. Jak jinak číst průvodní text k anketě než jako projev bezděčného šaškování, které spočívá jednak v klopotném zdůvodňování celé akce, jednak ve vlastní dramaturgii? Nejprve pořádat několikakolový výběr a následně se tvářit, že jde především o hru, která má „podnítit zájem širší veřejnosti o českou literární historii uplynulých sta let“? O hru zde bezpochyby jde, ale o jinou, než jakou do světa vytrubují organizátoři.

Jejich proklamovanou snahou bylo snad co nejvíce posílit onen nadosobní rozměr, který je dán již volbou anketního formátu (namísto například individualizovaného, nějak argumentovaného a riskantního výběru). Ale jak to může dopadnout, když při výročí naší republiky osloví českou inteligenci a „širokou českou veřejnost“? Je příznačné, že mezi adepty na Knihy století jsou jen tituly česky píšících autorů. Prostě, čí je republika? ‒ Naše! Zdá se, že nominační systém byl zbytečně komplikovaný. Stačilo se zeptat na Nově, v Blesku nebo při posledních parlamentních a prezidentských volbách.