K domácím básníkům, z jejichž díla byly v úhrnných edicích z posledních cca dvaceti let zveřejněny a komentovány i převody cizích spisovatelů do češtiny (např. Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, Zbyněk Hejda, Jaromír Zelenka), přibyl Antonín Brousek. Do druhého svazku jeho Básnického díla – první dosud na vydání čeká – překlady sebrala, uspořádala a komentovala Barbora Chybová a na konci roku 2015 je vydalo nakladatelství Torst.
Stejně jako výše jmenovaní autoři nebyl Antonín Brousek (1941–2013) systematickým překladatelem a české adaptace jinojazyčných veršů nepořizoval pokud víme ani pro příležitostnou obživu. Spisovatelé, z nichž během poměrně krátké doby (1964–1972) uspořádal časopisecké nebo knižní výbory, nespojovala příbuzná poetika, jazyk ani dosavadní život jejich díla v češtině, ale společné měli zjevně to, že svým výrazem Brouska oslovili. „Přes Vsevoloda Někrasova jsem najednou viděl, že se tam [v Sovětském svazu] děje něco úplně jiného, a dočista jsem tomu propadl,“ vzpomínal Brousek v roce 2005 na své setkání s experimentální poezií ruského básníka v roce 1963. „V případě Konstantina Kavafise máme tu čest s jedním z nejosobitějších a nejspecifičtějších moderních světových básníků,“ uzavřel v roce 1967 svůj doprovodný text k překladům autora, k němuž ho přivedla klamná reference a jehož postupně poznával až k takovým detailům, jako byla „sykavkovitost“ jeho verše, „otevíraného vždy na konci stereotypně do plné dvojhlásky či samohlásky“. „V posledních čtyřech letech se pro mě Hölderlin stal jedním z nejdůležitějších lidí a představoval rozhodující podnět pro moji vlastní práci,“ napsal v únoru 1969 řediteli Württembergische Landesbibliothek ve Stuttgartu.
Vzhledem k tomu, že druhý svazek Brouskova souboru není obsáhlou čítankou básnických překladů z mnoha jazyků do češtiny, nýbrž soustřeďuje dílo jednoho autora, který se nezabýval převody poezie soustavně a během několika let pořídil výbory pěti spisovatelů ze tří jazyků, je otázka, zda by nebylo vhodnější řadit překládané autory podle chronologie Brouskových adaptací, nikoli dle data narození přetlumočených básníků, resp. dle jednotlivých jazyků. V rámci Brouskovy bibliografie je myslím podružné, v jakých dobách jím překládaní autoři tvořili; podstatnější je, v jaké fázi vlastního slovesného zrání se překladatel s danými básnickými texty setkával a jakým způsobem je zmáhal (tedy zřejmě Vsevolod Někrasov – Konstantinos Kavafis – Manfred Peter Hein – Friedrich Hölderlin – Sebastian Brant).
To je ale otázka na okraj nebo do diskuse. Editorka svazku odvedla vynikající práci. Vydavatelský aparát je strukturován přehledně, u každého z básníků mapuje Barbora Chybová Brouskovu cestu k danému autorovi, zpravuje o původním zveřejnění české adaptace nebo o jejím zmaření (obsáhlý výbor z Hölderlina, Brant publikovaný pod jménem Josefa Bruknera), uvádí, podle jakých zdrojů Brousek překládal, sestavuje bibliografii jednotlivých básní včetně eventuálního různočtení a kontextového komentáře a připojuje přehled o jiných českých převodech daného autora, které Brouskovým verzím předcházely nebo po něm následovaly až do data uzavření edice v roce 2015.
Mimořádně cenné jsou výsledky editorčina archivního výzkumu. Kromě nálezu překladatelových strojopisů a stránkové korektury s převody hölderlinovskými to je především korespondence, kterou s Brouskem, usídleným s manželkou a synem od podzimu 1969 už v (západním) Německu, vedli redaktoři nakladatelství Československý spisovatel. Listy adresované od prosince 1969 do prosince 1970 do Německa ukazují, jak do knižní redakce tehdejšího hlavního nakladatelství začala doléhat vzmáhající se normalizace. „Z Vašeho dopisu vidím, jak úzkostlivě a bedlivě sledujete poměry doma; v této chvíli je u nás, v podniku, stále ještě všechno při starém, i když nevylučuji v blízké době nějaké změny nebo komplikace,“ píše Ladislav Fikar 18. 12. 1969, což z dnešního pohledu vypadá jako jemně dózovaná ironie, jíž však smutné psaní rozhodně nebylo.
Další cenné dopisy nebo úryvky z nich, které ediční poznámka přináší (a vydavatelka je překládá se stejnou formulační jistotou, s jakou je napsán celý komentář), psal Antonín Brousek Manfredu Peteru Heinovi od května 1967 do srpna 1970. Jsou jednak desiluzivní zprávou o vyčerpávající práci redaktora v Literárních novinách/listech 1967–1968, jednak ukazují tíseň z rozhodování o emigraci. V polovině září 1968 píše Brousek z Prahy: „Na začátku jsme chtěli zmizet okamžitě. Teď ale… Kam – a co… […] Nejsem řemeslník ani technik, tím je řečeno vše.“ O měsíc později: „Všichni naši spisovatelé se vrátili zpět. Velmi rychle pochopili, že v zahraničí si literární činností nemohou udržet svůj životní standard, společenské postavení ani uznání, kterému se bez námahy těšili doma.“
V německém exilu, kde vystudoval slavistiku, germanistiku a komparatistiku a působil poté na univerzitách či ve vědeckých ústavech, napsal Antonín Brousek tři skvělé knihy básní a jednu stejně mimořádnou knihu kritik české normalizační poezie. Sedm let byl jedním z hlavních spolupracovníků kulturní přílohy Frankfurter Allgemeine Zeitung, kam přispíval recenzemi o německých překladech ze slovanských literatur, atd. Kromě všech těchto zisků však exil nebyl příhodným prostředím pro překládání jinojazyčné poezie do mateřštiny, a zdařilá edice Brouskových překladů proto končí tam, kde další etapa básníkovy činnosti začala.