Největšího českého uměleckého kritika, narozeného i skonavšího v roce zakončeném sedmičkou (1867–1937), připomněla letos Revolver Revue (ve spolupráci se Společností F. X. Šaldy) podnikem nazvaným Šalda MMXVII – Konference. Oproti předchozím šaldovským konferencím konaným v Brně 2007 a v Liberci 1997 s desítkami vystupujících nemělo mít toto sympozium akademický charakter; deset oslovených řečníků pojila spíše publikační historie s pořádajícím časopisem než vyhraněná šaldovská specializace. Tento neakademický ráz podtrhl i výrazný vizuální styl akce (logo, plakát, program, pozvánka – Josefina Karlíková) a výběr lokace: přednášelo se 9. 11. v sále divadelní Venuše ve Švehlovce, postaveném ve dvoře žižkovské Švehlovy koleje, a v početném publiku se sešli studenti, spolupracovníci časopisu, historikové umění, a hlavně kulturně zaujatá veřejnost.
Po úvodním slově šéfredaktorky časopisu Terezie Pokorné vystoupili mluvčí dle programu: Annalisa Cosentino zdůraznila Šaldovo permanentní ostražité nastavení vůči všemu, co v umění, resp. ve veřejně rozpravě spoléhá na dosavadní dosažená poznání a kritická zjištění, a potřebnost tohoto postoje vztáhla k současnosti. Zřejmě to nebylo jejím cílem, ale citacemi z šaldovských prací Daniela Vojtěcha (mj. autora hesla FXŠ v Lexikonu české literatury) a Jana Lopatky současně vytvořila jistou vazbu jak na předchozí šaldovskou konferenci v Brně, kterou Vojtěch podstatně modeloval svými diskusními vstupy, tak na sympozium o Janu Lopatkovi, které s úspěchem uspořádala Revolver Revue v loňském roce. (Lopatkova studie Poznámky o aktuálnosti Šaldova kritického postoje z roku 1967 byla současně hlavní referencí redakčního úvodu k šaldovské anketě, kterou jako RR noviny vydala Revolver Revue těsně před konferencí. A když už jsme uvízli v takovýchto souvislostech, dodejme, že ve Švehlově koleji – v letech 1954–1989 přejmenované na Kolej 5. května – Jan Lopatka na přelomu padesátých a šedesátých let bydlel během svých vysokoškolských studií.) Jiří Brabec se nad tématem Šalda–Peroutka věnoval tvůrčí fázi obou autorů do momentu, než se oba setkali, tj. než Šalda začal přispívat do Peroutkovy Tribuny (u Šaldy se zastavil při statích z prvních ročníků Noviny, v nichž ukázal proměnu vypjatého postoje z období Volných směrů a Bojů o zítřek, u Peroutky upozornil na jeho první pseudonymní příspěvky v Herrmannově Švandovi dudákovi). Jiří Flaišman představil v příspěvku, jejž napsal společně s Michalem Kosákem, Šaldův postup při revizi románu Loutky i dělníci boží (1917), k níž kritik přistoupil v roce 1935 v rámci svého „celkového“ Díla, vydávaného v nakladatelství Melantrich. Miroslav Petříček rozvinul úvahu o pracích zejména z období Duše a díla, v nichž Šalda nad uměleckým materiálem z převážně odlehlých dob operuje nikoli jako literární historik, nýbrž jako kritik. Robert Krumphanzl pojednal o Šaldově přímosti či bezprostřednosti, s níž kritik vstupuje do nového a nového problému bez zájmu o soustavnou systemizaci, a o vyzařování jeho textů, které oslovují jednotlivé interprety odlišného zaměření se srovnatelnou intenzitou. Lucie Malá vysledovala v literární publicistice cca posledního čtvrtstoletí, vlivné zejména svou hustou periodicitou a institucionálními funkcemi, takřka programové popírání všeho, co vyznačuje kritický postoj Šaldův. Marek Vajchr na pozadí dobových výzkumů neurotických poruch dovodil, jak se tvůrčí maximy a kritický étos formulované v esejích Bojů o zítřek koncentrují v Šaldově reflexi z představení výrazové tanečnice ve stati Miss Ruth St. Denis publikované ve Volných směrech v lednu 1907, a ukázal strukturní ekvivalent tohoto zážitku v Hofmannsthalově článku psaném o několik měsíců dříve. Michael Špirit předestřel problémy, které čekají vydavatele Šaldových textů, pokoušející se dokončit edici Soubor díla F. X. Šaldy, započatou před sedmdesáti lety a z politických důvodů přerušenou před více než půlstoletím. Libuše Heczková ukázala osobitě přetavenou šaldovskou inspiraci v kritickém díle Boženy Benešové a Marie Hennerové-Pujmanové. Marie Rakušanová prezentovala obapolně obohacující vliv mezi Šaldou a Bohumilem Kubištou.
Oproti šaldovské konferenci, konané před deseti lety v Brně, byla ta letošní výrazně „monologičtější“. Do jaké míry to způsobil prostor Venuše ve Švehlovce, je otázka. Sympozium každopádně nebylo diskusní: kromě debaty o smysluplnosti polemiky v dnešních poměrech, která se Šaldy na konci jednoho ze tří bloků prý týkala jen okrajově (pisatel těchto poznámek v tu dobu nemohl být přítomen), neměli posluchači ani ostatní řečníci k prosloveným referátům žádné otázky. Po skončení přednáškového programu zhlédlo publikum skvostnou jevištní koláž z Šaldových textů a korespondence, kterou připravily Tereza Marečková (dramaturgie) a Ivana Uhlířová (režie), hudbu složil Ivan Acher a účinkovali Kajetán Písařovic, režisérka a zpětný projektor (Meotar).
Impuls sympozia bude viditelnější, až z něj bude vydán sborník, který pak vstoupí do konfrontací s šaldovskými chrestomatiemi soudržnějšími (z roku 1968, s blokem textů v České literatuře 1998, č. 3) i rozbíhavějšími (sborník z roku 2007, Česká literatura 1987, č. 5–6).