Recenze Matěje Metelce na sborník textů o eseji Václava Havla Moc bezmocných byla v kulturním čtrnáctideníku A2 č. 21 z 11. 10. zařazena na nenápadnou stranu 29 (rubrika Společnost), ačkoli by větší měrou slušela více exponované ploše následující (s. 30, Odpor) nebo vstupním stranám 2 (vedle Editorialu) a 3 (Recenze čísla). Na nich redakce časopisu tiskne své ústřední materiály, z nichž zpravidla zaznívá zničující kritika soudobého politického establishmentu a vzývají se jinak konfigurovaná společenská uspořádání minulosti nebo dosud nepoznané budoucnosti.

Článek Zelinářovy patálie totiž neříká nic smysluplného o posuzovaném sborníku (pod názvem Jednoho dne se v našem zelináři cosi vzbouří jej v roce 2016 pro Ústav pro soudobé dějiny uspořádali Jiří Suk a Kristina Andělová), zato ale otevřeně formuluje cíle, jichž chce dosáhnout: „O nadčasovosti [Moci bezmocných] se dozvíme více, až pomine postkomunistická éra, v níž vymezování se vůči předlistopadovému režimu stále hraje značnou roli.“ Nedozvídáme se sice, kdy ta éra pomine, ale vzhledem k průzračné rétorice hospodáře z Olbramovic o „starých pořádcích“ (tedy době polistopadové) a jejím ohlasu u našeho obyvatelstva je pravděpodobné, že dlouho trvat to už nebude a že vymezování se proti husákovsko-jakešovské epoše bude dokonale zbezvýznamněno.

Autor recenze by možná namítl, že je to krátké spojení, že „pomíjením“ komunistické éry nemyslel změnu parlamentní demokracie v demokracii „zjednodušenou“, nýbrž prosté odplývání času, které bolestnou ostrost normalizačních reminiscencí vyhladí do postupného lhostejného zapomínání, a hlavně že jeho cílem nebylo ničit nějaký systém, ale jen tak si uvažovat o konci jedné éry. Věřil bych mu to – ale jaký by v tom byl nakonec rozdíl? Podíl citovaného čtrnáctideníku na blížícím se konci „postkomunismu“ je třeba ve srovnání s činností moderujících nebo komentujících zaměstnanců veřejnoprávních médií zanedbatelný, ale úplně marginální taky není, zejména u nespokojeně uvažujících mladých generací s volebním právem.

Pochybnosti vyvolávají, jako vždycky, použité prostředky. Recenzent píše například o „kritickém rozměru Havlova eseje, jenž se netýkal pouze posttotalitního systému komunistické diktatury v Československu, ale upozorňoval na obecnější bolesti západní civilizace“. V citátu je „komunistická diktatura“ v pozici přívlastku k předmětu „posttotalitní systém“, což vyvolává dojem, jako by šlo o ustálenou jazykovou zvyklost. Územ ale toto sousloví zatím snad ještě není. Pisatel buď chce zahladit stopy za skutečností, že „posttotalitní systém“ je Havlem jen ad hoc vytvořené, podmínečné pojmenování pro účely jednoho textu, anebo čte naivně, jako „hagiograf“ – tedy nekriticky přejímá postupy analyzované eseje –, což je ale zároveň označení, které v recenzi používá pejorativně pro určitý typ (nejmenovaných) interpretů Moci bezmocných.

Myšlenkovou pointou recenze má být soud, že ať už se třicet vykladačů pachtí s Havlovým dílem nápaditě, čili nic, všichni jsou krátcí na perspektivu „z pozice antisystémového hnutí“. Frenetické užívání adjektiva „antisystémový“ v závěrečných třech odstavcích s podporou lexikálních operací jako „až pak se ukáže“, „bolestně chybí“ nebo „pouze z hlediska“ naznačuje závazný směr, jakým se bude myslet, až pomine éra, která právě dobíhá.