V těchto dnech je možné na knihkupeckých pultech narazit na skvostně vypravený „balíček“. Sdružuje šestnáct sešitů v jednotné grafické úpravě Gerharda Richtera, jejichž obsahem jsou vzpomínkové texty sedmnácti pamětníků, které pod společný titul „Žiji se svou minulostí“ s podtitulem Vzpomínky těch, kdo přežili holokaust shromáždil Ivan Lefkovits. Celek je překladem z německého vydání z loňského roku, s českým zněním, které za podpory MK ČR, Česko-německého fondu budoucnosti a Goethe-Institutu vydalo pražské nakladatelství OIKOYMENH ve spolupráci s Filosofickým ústavem AV ČR, se můžeme seznámit díky úsilí překladatelek Jany Zoubkové, Věry Zemanové, Pavly Plaché a Jany Mojžíškové a redaktora Ivana Chvatíka.

V patnácti brožurách se setkáváme s vypsáním osudů čtyř žen (Éva Alpár-Miko, Hana Arend, Christa Markovits-Barabás, Nina Pelc-Weilová) a třinácti mužů (Klaus Appel, Hanuš Arend, Sigmund Baumöhl, Ernst Brenner, Jake Fersztand, Fabian Gerson, Gábor Hirsch, Peter Lebovic, Ivan Lefkovits, Gábor Nyirö, Andreas Sás, Arnošt Schlesinger, André Sirtes), kteří se rozhodli ve svém zralém věku podat vzpomínky na roky, kdy byli vesměs dětmi a kdy byli nuceni čelit ranám způsobeným nacistickou genocidou. Autory sice spojuje generační příslušnost, neboť většina z nich je narozená kolem přelomu 20. a 30. let (nejstarší 1922, nejmladší 1937), své rané dětství ovšem strávili v odlišných koutech středoevropského prostoru, v Německu, Československu, Polsku a Maďarsku. To, co spojuje osudy jednotlivých vypravěčů, kteří válkou až na výjimky – jakou je setkání pozdějších manželů Arendových v ghettu v Lodži či seznámení Ivana Lefkovitse se Sigmundem Baumöhlem v koncentračním táboře Bergen-Belsen – prošli každý svou cestou, je jejich pozdější život ve Švýcarsku, kam se uchýlili buď hned po válce (Fabian Gerson, významný badatel na poli fyzikální chemie), nebo častěji v emigračních vlnách po politických událostech v Maďarsku 1956 a Československu 1968. Začali se potkávat v Kontaktním místě pro ty, kdo přežili holokaust a před přibližně deseti lety ve spolupráci se studenty Institutu pro židovská studia Basilejské univerzity začali se sepisováním svých vzpomínek.

Jako jsou rozdílné osudy těch, kdo vyprávějí, tak jsou odlišné způsoby, jak se vypráví: na jednom pólu se setkáme s až strohým záznamem, vedeným přísně chronologicky (např. E. Brenner, G. Nyirö), na opačném pólu s textem i co do formy propracovaným, komponovaným, zapojujícím do textu fotodokumentační materiál nebo opírajícím se o archivní materiály (I. Lefkovits). Výjimečně jsou vzpomínky stylizovány někým jiným, jako je tomu v případě manželů Arendových, jejichž příběhy zformulovala jejich dcera. V různé míře jsou popsány osudy blízkých, někdy se shrnují velké historické události, jindy jsou zas vylíčeny poválečné životní peripetie. Pozoruhodné je sledovat, jak vyvstávají vzpomínky těch, kteří v době druhé světové války byli v dětském, resp. jinošském věku. Již tato skutečnost významně ovlivňuje pásmo vzpomínky (někdy hodně zastřené, jindy zaměřené k něčemu, co se dnes díky tehdejší dětské optice jeví jako nečekané). Osobitost textů podtrhuje to, že většina (kromě čtyř vycházejících po dvou) příběhů vyšla v samostatném svazečku, čímž se zvýrazňuje hranice jejich „světa“ – v neposlední řadě je zajištěno i čtenářské pohodlí, než kdyby texty vyšly např. ve dvou objemných svazcích.

Řadu uzavírá šestnáctý svazek zkomponovaný Ivanem Lefkovitsem a nazvaný Žiji se svou minulostí. Je čtyřicetistránkovým sešitem „servisní“ povahy, v němž jsou zejména shrnuty okolnosti vzniku celého projektu. Pro něj napsal Ivan Lefkovits, rodák z Prešova, který v letech 1949–1967 žil v Praze, předmluvu k českému vydání, v níž si na řečnickou otázku, co přináší tento projekt pro českého čtenáře, odpovídá mimo jiné – z našeho úhlu pohledu – zásadní myšlenkou: „Holokaust v postkomunistické společnosti je v převážné většině chápán jako jedna z mnoha tragických událostí, které poznamenaly dějiny lidstva. V protikladu k pojímání holokaustu jako ‚jedné z mnoha událostí‘ měli bychom procítit, že šlo o něco ‚singulárně‘ odlišného od všeho, co lidstvo zažilo, a tuto jedinečnost vstřebat do svého nitra jako varování pro celé lidstvo“ (s. 10).

Jestliže je politováníhodné, že vzpomínkové texty z období holokaustu nejsou vydávány systematicky, že jejich zveřejnění se někdy děje bez promyšlené koncepce a často také bohužel v honbě za senzací, lze říci, že edice Ivana Lefkovitse z této trudné bilance vybočuje. Cyklus Vzpomínky těch, kdo přežili holokaust je výjimečný koncepčním přístupem, promyšlenou výstavbou (která nechává plnou volnost individuálním potřebám jednotlivých zařazených textů) a smyslem pro detail. Ten se vyznačuje péčí o jednotlivé svazky (včetně medailonů autorů, přiřazených anglických resumé atd.) i skvělou grafickou úpravou (na obálkách dominují výřezy z obrazů Gerharda Richtera). Silou zachycených příběhů a řemeslným provedením je přítomná edice předurčena k tomu, aby se stala přitažlivým vstupem pro ty, kdo se začínají seznamovat s memoárovou literaturou z období holokaustu. Byl-li na počátku pro hlavního redaktora a jeho přátele z Kontaktního místa cíl předat dalším pokolením bez patetického přídechu a při zachování různosti výpovědí naléhavé svědectví jedné generace obyvatel střední Evropy, pak došlo k jeho velmi dobrému naplnění.