Nejprve, co se přihodilo. Autor těchto řádků spolupracoval na přípravě textu pro edici Písně II Antonína Dvořáka, kterou tento rok vydala ve své řadě Urtext pražská divize nakladatelství Bärenreiter (edičně připravila Veronika Vejvodová). Úkol byl jasný: zkontrolovat dodaný text, srovnat jej s autorovými rukopisy, prvotisky a také s původními zhudebňovanými předlohami, edičně jej dále zpracovat a podat o této činnosti zprávu, která bude součástí předmluvy k vydání. Takto připravený text Dvořákových písní šéfredaktorka Eva Velická přijala. Následně došlo k emailové korespondenci o jedné navrhované opravě textu (o tom dále), kterou po uvedení důvodů šéfredaktorka akceptovala – alespoň se to tak z jejího posledního psaní jevilo. Ve vydaném textu však oprava zapracována není, byla z Dvořákova textu a z edičního komentáře vyškrtnuta bez vědomí toho, kdo je pod zpracovaným textem podepsaný. Nejde mi o jednu textovou emendaci ani o editorovy vzdechy, nýbrž o praxi, která se vydává za něco, co není.

Řada Urtext je totiž v materiálech Bärenreiteru proponována jako „vědecko-kritická“. Je charakterizována snahou nabídnout spolehlivý, odborně a na základě jasných zásad připravený, ověřený text odpovídající autorovým záměrům – prostě, jak píší: „pověstná ‚německá kvalita‘.“ Ve skutečnosti, jak alespoň potvrzuje tento můj ediční výlet, je k věci u Bärenreitera přistupováno bez velkých rozpaků. Vědecká edice jako vše, co má co dělat s vědou, vyžaduje nejen odborné, ale i etické standardy práce. V případě „vědecko-kritické“ edice by k nim mělo patřit nejen poznání pramenů, jejich posouzení, ale také otevřená diskuse. Případný rozpor se buď vyřeší, nebo se o něm informuje. Muzikologická hlediska, znalosti o celku Dvořákovy tvorby, o způsobu, jak Dvořák s původními texty zacházel, ale také systém přístupu k textu, váha pramenů a smysl vydávaného textu, to vše má být předmětem otevřené debaty – místo toho je to jen správkaření, nesystematické počínání, spěch a gründerství.

A teď k té emendaci: Součástí vydávaného celku je též cyklus písní na slova Gustava Pflegra-Moravského. Tento cyklus začíná v Dvořákově verzi písní: „Vy, vroucí písně, pějte / tou nocí v mživou dál; / všem pozdravení dejte, / jež tíží tichý žal! // Tam spějte, spějte přes údolí, / kde moje milka dlí, / tam spějte, spějte přes údolí / a rcete, co mne bolí / a proč letíte k ní, / a proč letíte k ní! // A zapláče-li s vámi, / povězte mi to zas, / povězte mi to zas; / jinak ať dolinami / zavane vítr vás, / ať zavane vítr vás!“ První verš v původním rukopisu i v prvotisku má „pějte“, u Pflegra-Moravského však čteme: „Vy, vroucí písně, spějte.“ Dvořákovo znění je zřetelně chybné (srov. též „spějte“ ve verších 5 a 7). Slovy starší kritické edice Dvořákova díla (1959), která též emendovala podle zhudebňované předlohy Pflegra-Moravského, znění z rukopisu a tisku „dokonale rušilo smysl“. Písně nepějí, ale spějí přes údolí.

Je proto nejasné, proč se nakladatelství navrhované emendaci – která je nota bene již v Dvořákově díle nějak etablovaná – brání. Fakt, že má Antonín Dvořák v rukopise i tisku chyby, není nijak nezvyklý. V jiné básni podle Pflegra-Moravského bylo například opraveno Dvořákovo znění písně V tak mnohém srdci mrtvo jest. U skladatele se na začátku druhé sloky čte: „Tu klamy lásky horoucí v to srdce vstupuje.“ Dvořák zde vycházel z textu, jenž obsahoval tiskovou chybu: „Tu klami lásky horoucí v to srdce vstupuje.“ Následně toto nedopatření Dvořák chybně opravil, aniž by přihlédl k tomu, že v dalším dochází k porušení vazby. Správná podoba by měla znít: „Tu klam i lásky horoucí v to srdce vstupuje“ – a zde nakladatelství Bärenreiter emendaci akceptovalo. V praxi nakladatelství se tak jedná o dvojaký přístup, který je metodologicky sporný a ruší systém přístupu k Dvořákovu textu. Cesta k pramenům se tímto zvrhá v pouhé dobrodružství, vlastně je součástí reklamy.