Právě zveřejněný příspěvek o Zahradníčkovu Leopoldovském sešitu poezie uzavírá přehlídku problémů zahradníčkovské edice konstatováním, že se nejlépe mělo zůstat u faksimile básníkova sešitu. Toto zjištění je snad dobré jako způsob, kterak uniknout z obtížného postavení, není však platné takříkajíc en gros a vlastně ani en detail. Volíme doklad celkem aktuální, ale také bez ohledu na problematiku reprintu o sobě zajímavý ‒ edici diáře Václava Havla s titulem Zápisky obviněného, již edičně připravil a v Knihovně Václava Havla v minulém roce vydal David Dušek. Nejprve krátká zpráva o tomto podniku.

Podle informací roztroušených v knize nalezl někdy v roce 2014 David Dušek při pořádání pozůstalosti svého dědečka Zdeňka Urbánka diář V. Havla z roku 1977. V něm si Havel pro sebe zaznamenával události a zapisoval poznámky v období, kdy byl v souvislosti s podpisem a zveřejněním prohlášení Charty 77 zatčen, vyslýchán a vězněn. Diář, poté co bylo potvrzeno Havlovo autorství, byl ve spolupráci s Annou Freimanovou přepsán a následně byl tento transkript spolu s kopií diáře podkladem pro analýzu a následné úvahy od již zmíněné A. Freimanové a dále od Martina Palouše, Michaela Žantovského a Paula Wilsona ‒ jejich texty tvoří spolu s úvodem nálezce a editora první část knihy. Každý po svém a s různou mírou podrobnosti se věnují ‒ řečeno slovy P. Wilsona ‒ „zásadnímu myšlenkovému přerodu“ v životě Václava Havla, jeho selhání, důsledkům, které z něho pro sebe dokázal vyvodit, a také souvislostem s jeho myslitelským a dramatickým dílem. Potud stručně o rozvrhu knihy a nyní zpět ke způsobu vydání Havlova kalendáře.

Esejisté mohli, jak jsme již řekli, pracovat s přepisem, čtenáři musejí, tedy pokud si chtějí ověřit, co se o diáři píše, nebo když chtějí studovat nebo promýšlet další témata obsažená v diáři, čtení rukopisu absolvovat sami, jelikož jim přepis k dispozici není. Většinou jsou eseje vzhledem k textu diáře v celkem volnějším vztahu, rozhodně pak nefungují jako komentář (a asi ani nechtějí tuto funkci splňovat). Bez opory tak čtenář zírá na špatně čitelné, fragmentární a často záhadné, byť pěkně v barvě reprodukované zápisky. Toto rozhodnutí je tak z hlediska praktické užitnosti edice nedomyšlené, slouží především jako senzace. Buď se mělo na faksimile rezignovat, nebo se měly zápisky zpracovat edičně. To by ovšem podle mě předpokládalo položit si zásadně otázku vydavatelské situace Havlova díla, což znamená, že vedle rozmnožování knih o Havlovi, bylo by na místě uvažovat o kritickém vydání jeho díla. A to by byl pěkný úkol pro Knihovnu Václava Havla…