V nakladatelství dybbuk vyšla v letošním roce jako osmý svazek edice Opium poezie antologie s názvem Sejdem se, bratři, v předpeklí!, jejíž podtitul zní „Česká anarchistická a sociální poezie“. Antologii sestavil Michal Jareš a doslovem ji opatřil Ondřej Slačálek. Jedná se o úhlednou drobnou knížku, u níž na první pohled zaujme obálka od Kateřiny Piňosové. Vydání si jistě zaslouží pochvalu, neboť této poezii bylo v poslední době věnováno žalostně málo pozornosti. Naneštěstí při volbě spolupracovníků nemělo nakladatelství dybbuk právě šťastnou ruku.

Svazek čítající něco přes sto padesát stránek obsahuje 88 básní od zhruba čtyř desítek autorů. Ideový záběr vyjádřený v podtitulu – tedy nejen anarchistická, ale i obecněji sociální poezie – je vskutku široký, neboť sahá od autorů ryze anarchistické orientace (Neumann, Šrámek, Toman, Gellner, Rosenzweig-Moir, Opočenský, Berdych, Haber, Mahen, Bláha, Freimuth) přes autory vyhraněně sociálnědemokratické (Cajthaml, Zápotocký, Stivín) až po reprezentanta strany národně socialistické (báseň Pavla Dočekala z deníku České slovo). Ve výběru jsou po jedné básni zastoupeny i dvě autorky (Marie Majerová a Milada Zahořová). V závěru svazku je otištěna čtyřstránková Ediční poznámka, která prakticky jen vyjmenovává prameny, z nichž byly jednotlivé básně přetištěny. Neuvádí žádná kritéria výběru či důvody, proč byly vybrány právě tyto texty. Abychom si přiblížili ediční práci sestavovatele antologie, podíváme se detailněji na první číslo celé sbírky.

Co napadá všetečného čtenáře

V čelo svého výběru postavil editor Jareš báseň, nadepsanou „Milion paží v tmách se vzpjalo…“ s podtitulem (Hymna anarchistů). V Ediční poznámce k tomu uvádí (citujeme in extenso): „Anarchistickou hymnu ‚Milion paží v tmách se vzpjalo…‘ uvádíme v podobě, jakou zachycuje Půlpánův Sborník písní (1913), s přihlédnutím k pozdějším verzím (např. ve sborníku Vítězný únor, 1952 nebo Básně a písně barikád, 1975).“ Čtenáře, který se do básně začte, ovšem zarazí hned v šestém verši podezřelý počet slabik – jedna slabika tu chybí do rytmu. Začne-li tedy všetečný čtenář pátrat po pramenech této básně, zjistí, že Jareš má docela pozoruhodné představy o tom, co v ediční praxi znamená termín „s přihlédnutím“.

Na pohled to totiž vypadá, že v případě básně „Milion paží v tmách se vzpjalo…“ jde o anonymní text, který Jareš zná z prvního vydání a vydává ho s případnými opravami podle vydání pozdějších. Tak tomu ovšem není. Původním zněním textu je ve skutečnosti báseň Fráni Šrámka, vydaná poprvé v anarchistickém časopise Práce v čísle 23 prvního ročníku (1905), pod názvem „Velká stávka“. Vyšla zde sice ještě bez uvedení autora, ale v následujících vydáních, například v Kalendáři anarchistických socialistů na rok 1907, je již Šrámek jako autor uveden. V případě Sborníku písní, který vydal Karel Půlpán nákladem Mladých proudů v roce 1913, jde pravděpodobně až o pátý otisk. Půlpánův Sborník však kromě toho, že báseň (či přesněji píseň, jak budeme říkat nadále) přejmenoval podle prvního verše a neuvádí jméno autora, obsahuje oproti původnímu vydání několik odchylek, z nichž dvě jsou zjevnými tiskovými chybami: ve zmíněném šestém verši vypadlo zájmeno „kde“ a osmý verš: „svět hoří už, nuž v před, nuž v boj!“, je zaměněn za „svět hoří v před – nuž v před, nuž v boj!“. Obě tyto chyby editor do svého vydání bez zaváhání převzal.

Píseň „Velká stávka“ sice nebyla zařazena do žádné Šrámkovy sbírky, ale vyšla několikrát v pozdějších šrámkovských antologiích, například ve výboru V boj. Revoluční písně z let 1901–1906, který připravili v roce 1953 pro Spolek českých bibliofilů Kamill Resler a Libor Knězek, či v knize Básně, kterou v roce 1954 pro nakladatelství Československý spisovatel připravil v edici Odkaz František Buriánek. Obě tato vydání zachovávají původní znění z časopiseckého otisku v Práci z roku 1905.

Trochu se nám to komplikuje

Samotná píseň měla navíc již svou, původně francouzskou a německou historii, a také její české znění vedlo později poměrně pestrý život. Většinu podstatného podávají přehledně Vladimír Karbusický a Václav Pletka ve svém monumentálním díle Dělnické písně, jež vyšlo ve dvou svazcích v roce 1958 v SNKLHU. V prvním svazku na stranách 485–491 nalezneme nejen kritickou edici čtyř základních verzí této písně, ale i bohatý ediční a poznámkový aparát. Nápěv a motivy jsou převzaty z francouzské anarchistické hymny „Debout, frères de misère!“, jež vyšla například v mezinárodním zpěvníku revolucionářů Le chansonnier du révolté, který v roce 1906 vydali v Londýně bratři Siegfried a Maxmilian Nachtové. Zpěvník obsahoval desítky reprezentativních revolučních písní ve francouzštině, španělštině, italštině, angličtině, češtině, polštině, ruštině a jidiš. Šrámek se ovšem při svém psaní inspiroval německým překladem či spíše parafrází, jež byla známá pod titulem „Generalstreik-March“ nebo podle prvního verše „Auf Brüder zu den Waffen!“. Pro další život písně je důležité poznamenat, že Šrámkova verze má dvě sloky po osmi verších a refrén, který se opakuje po každé z nich a jehož poslední dva verše zní: „Nuž v boj, nuž v boj, nuž v boj / za Anarchii!“.

Do hry totiž postupně vstupovaly další varianty. Stranou nemůžeme nechat dvě verze překladu či parafráze písně podle německého znění od Karla Vohryzka, jež pod tituly „Pochod francouzských anarchistů“ a „Anarchistický pochod“ vydal první v časopise Omladina v roce 1905 a druhou souběžně se Šrámkovým zněním ve zmíněním Kalendáři anarchistických socialistů na rok 1907. Zvláště ta druhá Vohryzkova verze vstoupí ještě rázně do děje.

Pro Jarešovu edici je ale nejpodstatnější další, čtvrtá verze, takzvaná komunistická. Vznikla po roce 1917 v reakci na VŘSR a vyznačovala se několika zásadními změnami, které založily novou tradici. Základní odchylky komunistické verze oproti původnímu Šrámkovu textu jsou následující: titul se ustálil na znění „Milion paží“, důsledně je zamlčováno autorství, přibyly dvě další sloky po osmi verších, takže píseň měla nyní čtyři sloky místo dvou a po třetí sloce následuje alternativní varianta refrénu. Když ale pečlivě porovnáme všechny čtyři verze písně, zjistíme něco, co je Karbusickým a Pletkou pouze jemně naznačeno: čtvrtá, komunistická verze je spojením verzí první a třetí, tedy Šrámkova a druhého Vohryzkova textu – první a druhou sloku tvoří Šrámkovo znění, třetí a čtvrtou Vohryzkovo. Také alternativní refrén po třetí a čtvrté sloce vychází z Vohryzkovy verze, ačkoli zde jsou variace a odchylky výraznější: komunistická verze zachovává v prvním verši refrénu Šrámkovo „Hoj druzi, kamarádi“, místo Vohryzkova „Vzhůru kamarádi“, apelativní druhý a třetí verš Vohryzkův: „spojme se, povstaňme zas / by zničili jsme tyranii“, mění na spokojené konstatování „ruce si podejme zas! / My zničili jsme tyranii“ a v závěrečném dvojverší refrénu jen nepatrně mění Šrámkovo znění – místo třikrát opakovaného „Nuž v boj“ opakuje „A v boj“ a místo „za Anarchii“ dává „za Sovdepii“ (tedy, jak píše jedna poznámka ve vydání z roku 1952, „za sovětskije deputáty – republiku rad podle sovětského vzoru“).

Již první edice této komunistické verze z roku 1923 ve sborníku Jana Urbana Proletářské zpěvy. Řada 3 ale uvádí i radikálnější variantu posledního dvojverší refrénu, která kombinuje slova „A v boj“ s Vohryzkovým zněním „Je třeba bít se vráz / za Anarchii“ a připojuje to, co se samo nabízí: „A v boj se dejme vráz / za Sovětský svaz“. Mezi drobnější odchylky čtvrté, komunistické verze od Šrámkova původního znění patří například změna počátku druhé sloky (místo „Nechť všechny stroje stanou v děse“ je tu „Ať všechna kola stanou v děse“), náhrada slov „Velká stávka“ z šestého a sedmého verše druhé sloky termínem „revoluce“, nebo v nejnovější komunistické verzi na počátku refrénu nahrazení „Hoj, druzi“ slovem „Soudruzi“. Úpravy Vohryzkova textu jsou rozsáhlejší, mezi nejvýraznější patří změna pátého a šestého verše čtvrté (u Vohryzka druhé) sloky z „Ospalé, netečné, že jsou davy / to nezastraší rebela;“ na „A třeba netečné jsou davy / to neodstraší rebela!“.

Nedovybavenost příruční knihovny aneb Editor není žádný hnidopich

Máme tu tedy tři jasně odlišené verze – původní Šrámkovu, další Vohryzkovu a pozdější komunistickou, jež je upravenou kombinací dvou předchozích. Kterou nám asi nabídl v naší knize Jareš? Žádnou. Inspirován patrně podtitulem jednoho ze svých pramenů (publikace Vítězný únor. Sborník kulturního materiálu pro soubory lidové tvořivosti, kterou v roce 1952 vydala v nakladatelství Osvěta Dagmar Palátová) rozhodl se směle přispět do pokladnice lidové tvořivosti také svou hřivnou. Čirou náhodou narazil v regálech ústavní knihovny na několik vydání jakéhosi anonymního textu a neohroženě z nich vyprodukoval nové a originální dílko. První sloku převzal z Půlpánova Sborníku sice s chybičkami (se všemi odchylkami, kterých je mnohem více než ty dvě nejzřetelnější, na něž jsme upozornili výše), ale zato se tu inspiroval k novému dělení veršů. Kvůli sazbě je totiž ve Sborníku první sloka rozdělena předělem mezi stranami 19 a 20 na dvě části po čtyřech verších, což Jareš uplatnil i na ostatní sloky. Ovšem dvě sloky se mu zdály být asi málo, čtyři sloky z komunistické verze by ale asi byly zase mnoho – rozhodl se tedy pro kompromisní řešení, ke Šrámkově verzi připojil jen jednu Vohryzkovu sloku z komunistické verze, a tak tu máme zbrusu novou variantu o třech slokách, které jsou ale ještě každá rozdělena uprostřed volným řádkem, takže výsledkem je vlastně píseň se šesti slokami po čtyřech verších. Převzal také nový, alternativní Vohryzkův refrén po třetí (nebo šesté) sloce. Z komunistické verze převzal i změnu „Velké stávky“ na „revoluci“ a u předposledního verše refrénu z „Nuž v boj, nuž v boj, nuž v boj“ na „A v boj, a v boj, a v boj“ (tyto úpravy odpovídají znění ve sborníku Vítězný únor), zachoval ovšem poslední verš refrénu „za Anarchii“.

Co nám to tedy literární historik, kritik a editor Michal Jareš, který pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky již od roku 1999, vlastně předložil? Naprostý paskvil. Karbusického a Pletkovy Dělnické písně byly asi v knihovně akademického ústavu v nějaké vzdálenější polici, tak sáhl po tom, co bylo po ruce – Půlpánův Sborník a kulturní materiál pro soubory lidové tvořivosti. Přibral ještě, jak píše, výbor Jaromíry Nejedlé Básně a písně barikád, jejž vydalo nakladatelství Albatros v roce 1975 v edici Klubu mladých čtenářů. K tomu však jen víceméně přihlédl.

Je ovšem pozoruhodné, že ani autor doslovu, jemuž editor v závěru ediční poznámky jmenovitě děkuje, akademika Jareše na nástrahy jeho edičního počínání neupozornil. Vždyť například i v knize Františka Buriánka Generace buřičů, kterou doktor politologie Ondřej Slačálek v doslovu s rafinovanou nepřímostí zmiňuje, se v jedné poznámce, citující Ivana Olbrachta, dočteme: „…večer přišla skupina dělnických chlapců a dívek s mandolínou a zpívala nám revoluční písně. První byla Šrámkova parafráze ‚Dubinušky‘, druhou jeho překlad ‚Milion paží‘.“

Tolik tedy k lidové tvořivosti jednoho akademického editora při práci na antologii české anarchistické a sociální poezie a k plodné spolupráci zasvěcených odborníků. Do četby dalších čísel sbírky se pustíme někdy později.