O existenci souboru nevydaných básní Jiřího Karáska ze Lvovic, které má k dispozici pražský antikvář Karel Křenek, se v úzké badatelské obci již dlouho vědělo. Na sklonku tohoto léta se tyto texty konečně dostaly ke čtenářům. Velmi pěkně vypravený svazek s názvem Emilovi, podtitulem Sonety vepsané do knih a druhým podtitulem Neznámé básně 1902–1932 edičně připravil sám Karel Křenek, který jej také ve své edici Starý svět (sv. 3) v nákladu 255 výtisků vydal. Editor si ke spolupráci přizval Filipa Hynka, jenž k neobsáhlé knížce (64 stran) napsal jednostránkový doslov.

Karáskovu dílu se dostává v posledních desetiletích permanentní pozornost, ostatně podobně jako dalším osobnostem z okruhu Moderní revue (zmiňme např. aktuálně řešený projekt věnující se dílu kritika Arnošta Procházky), a to i pozornosti vydavatelské. Vydány byly nedávno Dodatky ke Vzpomínkám (srov. o tom zde), když Vzpomínky samotné byly vydány v roce 1994 (obé díky A. Zachovi, který také roku 1995 vydal po dlouhé době soubor Karáskových sbírek pod názvem Básně z konce století). K široké čtenářské obci se obrací edice Románů tří mágů z Volvoxu Globator (2012) nebo mladofrontovské vydání Sodomy (2002). Důležitou pozici zaujímají edice korespondence: s Edvardem Klasem (eds. L. Heczková, A. Zach a G. M. Zemanová, 2001) či s Marií Kalašovou (ed. K. Kolařík, 2007). V roce 2015 byla do angličtiny přeložena Gotická duše, značné pozornosti se dostává Karáskovým sběratelským aktivitám (např. Sen o říši krásy, 2002, a Knihovna Karáskovy galerie a její světy, 2011). Je tedy možná až překvapivé, že dodnes nebyly podniknuty významnější kroky k vydání Karáskova souborného (alespoň básnického) díla, což jde na vrub zejména významným karáskologům, kteří, jako např. zmíněný Karel Kolařík, s tímto úkolem stále žonglují, nic však nenesou.

Pro pořádek zmiňme, že nová knížka nemá nic společného s textem vůbec prvního Karáskova románu s názvem Emil, který vyšel pouze časopisecky na počátku 90. let předminulého století. Křestní jméno v názvu publikace patří Emilu Šimkovi, dlouholetému Karáskovu příteli, kolínskému úředníkovi, o jehož osobě se žel nepodařilo zjistit bližší informace. Z dochovaných materiálů a vzpomínek je zřejmé, že nejintenzivněji přátelství Karáska s Emilem Šimkem (a ještě jejich společným přítelem Wlastimilem Hofmanem) probíhalo v letech kolem první světové války, skončilo pak za nejasných okolností na počátku 30. let. Detaily vztahu obou protagonistů zůstávají obestřeny tajemstvím, ale již Karáskovy verše dedikované Emilovi jasně ukazují, že mezi nimi bylo pouto milenecké: „Bolestí chvěje se mé nitro vášní zryté: / Když chcete, křísíte, když chcete, zabíjíte, / Jste láska a jste smrt, jste život a jste zmar“ (s. 17), které se v pozdějších básních stává tématem reminiscencí a proměňuje se do idealizovaného „přátelství duší“. Dle v knize zveřejněných materiálů věnoval Karásek Šimkovi celkem 22 básní, jež vepsal do svých knih, dále jeden šestidílný cyklus (Písně na moři) a novelku Ďáblovy housle – tyto dvě práce se zachovaly jako samostatné rukopisné konvoluty s dedikací. Mnohé vepsané básně Karásek vybavil datací (první v roce 1913), mnohé nikoliv, a proto editorovi pro jejich chronologické seřazení, jež má pomoci dokreslit vývoj vztahu, slouží vročení knihy, do níž je text vepsán (přičemž jak to dokládají jiné básně v knize otištěné, Karásek daroval příteli i své starší knihy a nově je doprovodil verši). Text byl podle sdělení v ediční poznámce vydán bez jazykové úpravy, diplomaticky; pod každým z textů následuje petitová poznámka, odkud byl převzat. Dodejme, že editor zveřejněné texty dovybavil kvalitním barevným faksimile tří z básní a dvěma stránkami z rukopisu prózy. Dobře také působí skromný ilustrační doprovod (upozorněme zvláště na Hofmanovu kresbu-portrét Šimka a Karáska na frontispisu) i několik obálek, frontispisů či titulních listů Karáskových knih.

I přes velké sympatie, které máme k podnikům tohoto typu, je potřeba připojit zásadní výtky k jejímu zpracování. Je škoda, že Karel Křenek rukopis své edice neposlal alespoň k „letmé“ redakci. Ta by jistě odhalila některé nedostatky, které dojem z celého edičního počinu kazí. Redaktor by jistě editora upozornil na neplatnost tvrzení v Ediční poznámce (s. 58), že „všechny rukopisy […] byly přepsány bez sebemenší úpravy pravopisu a interpunkce“, popřípadě by diplomatické znění korigoval: vrátil by asi vypadlou čárku: s. 24, verš 3 „…volám – mrtvé…“ na „…volám, – mrtvé…“. Vedle oprav omylů v ediční poznámce (o Ďáblových houslích se tam píše jako o Paganiniho houslích /s. 58/) či sazby (chybná je dvojřádková mezera před posledním tercetem na s. 37) mohla být pak napravena i místa, kde došlo k chybnému čtení rukopisu: s. 24, v. 7 „Já toužil přivézt…“ zní správně „Já toužil přinést…“, s. 25, v. 2 „Tak i stín váš…“ má být „Pak i stín váš…“ (upozorňujeme, že jen zběžně srovnáváme s třemi faksimilovanými stránkami textu).

Jestliže je patrná absence redaktora, ruka školeného editora schází ještě palčivěji. Shrneme-li ve stručnosti: Zavádějící je podtitul knihy (neobsahuje jen sonety), ale i její podpodtitul (zveřejňovány jsou nejen básně; některé z textů jsou navíc již známé: vedle lyrického cyklu Písní na moři vyšla ve sbírce Písně tulákovy o životě a smrti /1930/ i báseň Jarní píseň, sonet Déšť na Malé Straně se pod názvem Malostranský déšť objevil ve sbírce Hvězdy nad Prahou /1939/ a později přešel do Posledního vinobraní /1946/). Nefunkční je editorem uplatněné chronologické hledisko pro řazení textů v knize, neboť již zběžná analýza poetiky textů signalizuje, že první (ale i další) z básní vepsaná bez vročení do knihy z roku 1902 byla s největší pravděpodobností napsána až o dekádu později (i proto je spodní časová hranice v druhém podtitulu zcela mylná). Jako nekoncepční (a v doprovodných textech edice nezdůvodněné) se jeví zařazení poslední básně Na poslední stránku „Endymionu“ (s. 54), kterou Karásek vepsal do exempláře pro Františka Koblihu – jaká je spojitost této dedikace s Emilem, není jasné. Za zcela bezmasý je nutno označit text doslovu, jehož autora si Karel Křenek vybral a jemuž děkuje jako „znalci díla a života“ Jiřího Karáska ze Lvovic – tuto znalost snad osvědčuje jindy, v doslovu bohužel nikoli. Zásadní chybou edičního zpracování je ovšem absence jakékoliv informace o provenienci otištěných rukopisů. V ediční poznámce se bohužel čtenář nedozví nic o původu vydávaných textů, kdy a jak se do majetku Karla Křenka dostaly, jaké byly jejich starší osudy – právě to měl jako osoba nejpovolanější vydavatel formulovat. Editor Křenek text ediční poznámky prostě k lítosti čtenářů napsal podle ctností antikváře, tj. důsledně v ní ochraňuje a kryje své zdroje.