Proč se pohoršovat nad chováním někoho, kdo si zjevně uvědomuje, že jeho postup je za hranou, a přece na svém jednání zarputile trvá? Proč se tedy zaměstnávat tím, co udělal editor Martin Reiner s texty Ivana Blatného ve výboru Jde pražské dítě domů z bia…? Snad proto, že se u toho falešně tváří jako revolucionář, ale hlavně kvůli tomu, že neříká celou pravdu. Reinerovo počínání přesahuje totiž nejen meze, jichž si je vědom ‒ a hrdě se k tomu hlásí –, ale i ty, o nichž nemá ani ponětí. Pro čtenáře ani pro kulturní novináře, jak je bohužel vidět třeba z recenze Aleše Palána v Hospodářských novinách, nejsou pořadatelovy praktiky u výboru z dosud nezveřejněné Blatného poezie kontrolovatelné.

Editor svůj rozsáhlý (464 s.) výbor vydaný ve svém nakladatelství Druhé město pojímá jako výkon, při němž se mu snad povedlo „přivést svého milovaného básníka nikoli v nedbalkách, ale v perfektně padnoucím oděvu, neodolatelně vylepšeném šaškovskou čepicí, která, jak uvidíte, Blatnému mimořádně sluší“ (s. 11). Cestou k tomuto záměru bylo jednak zúžení rozsáhlého korpusu na texty, kde se mihne figura Josefa Kunstadta (to teď nerozporujeme ‒ každý výbor je ošidná práce a i kritérium, jež působí vnějškově či nahodile, může dobře fungovat), a další „prosívání“ těchto textů, jejich krácení, tj. vyjímání veršů z rozsáhlejších básnických celků, zasahování do jejich znění a intervenující jazyková úprava.

Nejdříve ke krácení. Je zřejmě pravda, že Blatného texty jsou tvořeny často dlouhými proudy veršů, z nichž lze jakoby bez potíží vyjmout třeba čtyři verše, jak se to stalo například u „básně“ Mit Hölderlin kann ich schon riechen (s. 127). Ta je ve skutečnosti částí rozsáhlého textu začínajícího snad verši „Mé svrbění! Strašně se škrábu“. Obecně lze říci, že při výlovu „perel“ se editor měl spíše soustředit na texty, které takové osekávání nepotřebují. Dílo Ivana Blatného také není v takové situaci, aby k podobným resuscitačním praktikám opravňovalo. Hlavní je, že se čtenář přitom o faktu krácení dozví jen na obecné rovině, konkrétní důsledky takovéto manipulace u textu z archivu si obvykle už neuvědomí. Ovšem mnohem horší než toto vybírání jsou editorovy vstupy do textu.

Například v básni Hle Josef Kunstadt, básník světaznalý (s. 263), jež je v rukopise o dvě strany delší, považoval editor za nutné udělat ve dvanácti verších několik podstatných zásahů. Mění například ocitne se rychle na ocitá se náhle (v. 2), stát zůstal na Postojí (v. 4), je na Haštalském na je na Haštalském náměstí (v. 9), Mám v dětském slangu na A v dětském slangu (v. 10). Vypsané změny, které jsme zjistili jen při malé sondě do materiálu uloženého v Literárním archivu PNP, ukazují nejen zbytečnost úprav, jejich arbitrárnost, ale pomáhají charakterizovat celkový Reinerův ediční přístup. Editor nepředloženě „hospodaří“ s cizími texty, jež proto nelze bez rizika ani jako Blatného básně citovat, a jako prosťáček boží nebo jako světák se přitom tváří, že básníkovi pomáhá.

K tomuto neběžnému chování ho podle něj opravňuje fakt, že Blatný je údajně specifický autor. Specifičnost má spočívat v tom, že je mrtvý, jak editor vysvětluje na s. 12 předmluvy, a nelze s ním tedy změny probrat, a ani nezanechal rukopis, „který by s plným vědomím přichystal k vydání“ (tamtéž). To je ovšem zcela běžná situace, která má své jasné konsekvence. Nemusíme si snad vysvětlovat, jaký je rozdíl mezi živým a mrtvým autorem. Zacházení s dílem nežijícího autora musí být prostě jiné už proto, že se nemůže bránit. Jak by při této argumentaci dopadl třeba Mácha, který stihl podle svých představ vydat snad tak Máj, není třeba rozvádět.

K tomu všemu Martin Reiner vede ještě také polemiku. V ediční poznámce se vymezuje proti přístupu Antonína Petruželky, který spolu s dalšími stojí mj. za edicí Pomocné školy Bixley (Triáda 2011). V protikladu k opatrnosti a rozvaze Petruželkově, jenž si byl vědom možné záměrnosti deformací Blatného textů a nezasahoval tam, kde neměl jistotu, razí Reiner s výrazem bezmála revolučním standardní jazykovou úpravu. U čtenářského výboru to je v obecné rovině přijatelná zásada, jíž by ovšem musela předcházet koncizní – stručná a přesná – charakteristika básníkova jazyka, a toho Reiner evidentně není schopen. Při všem tom edičním populismu – vyhraňujícím se proti kritickému vydání, kde „práce editorská strmí vysoko nad poezií“ (s. 445), proti „přezíravosti“ (s. 9) poznámkového aparátu, místo něhož nabízí ve své edici poznámky coby „nahodile roztroušené pomocníky“ (s. 8) – pomlčel ovšem o svých zásadních zásazích do textu, jež jsou určitě podstatnější nežli to, jestli opravil či ponechal chybné datum smrti Klementa Bochořáka. V této situaci je jediná pomoc ‒ rychle na dosud neprodané exempláře připsat Reinera coby spoluautora, aby čtenář nebyl uváděn v omyl, že čte texty Ivana Blatného.