Jaká to je dnes přeci jen šťastná doba, máme-li možnost vybrat si ze záplavy na trh se valících titulů coby munici pro kanon i takovou zdánlivě okrajovou záležitost, jako je vzájemná korespondence Jana Zahradníčka a Timothea Vodičky z let 1935–1948. Tu pod názvem Je to s tím Akordem velký kříž vydali na sklonku loňského roku Natálie Trojková a David Jirsa nákladem Filozofické fakulty Palackého univerzity v Olomouci jako první svazek nově založené ediční řady Alumnus (řídí Jiří Hrabal). Tuto realitu dneška si uvědomíme hlavně ve chvíli, kdy pročítáme dopisy obou protagonistů, jejichž osou je redigování časopisu Akord (zejména v letech válečných), v nichž se opakovaně ozývá hudrání na to, že není o čem psát, když nic moc nevychází…

Snad jako každý konvolut vzájemné korespondence i těchto více jak sto dopisů představuje příběh jednoho přátelství. Epistolografické stýkání Vodičkovo a Zahradníčkovo je možné představit ve formě skeče asi tak, že z prvního oťukávání nad dílčími redakčními úkoly vyrůstá systematická spolupráce na válečném Akordu, kdy se listy obou pisatelů plní informacemi z oblasti redakčního provozu, když se následně styky v konfliktu okolo Schulzova románu Kámen a bolest přerušují, aby v „rozuzlení“ došlo k postupnému narovnání vztahů v letech 1945–1948 (dopisy JZ z tohoto období nejsou dochovány), kdy se nad přispěvateli Akordu a dalších nesocialistických tribun začínají stahovat mračna. I proto je tato korespondence vskutku zlatým dolem pro literární historiky zaměřené na čtyřicátá léta, pozoruhodná je však také z hlediska vykreslení osobních rysů obou pisatelů a v neposlední řadě může pobavit nejednoho čtenáře, když si z ní vyzobe přímé výroky o společných přátelích (Zahradníček o Čepovi: „Od Čepa asi nedostanu nic, ani Vaváka, ani povídku. Co vlastně dělá ten člověk?“ /s. 67/, Vodička o Oldřichu Králíkovi: „…je pořád jaksi literárně-hypochondrický, je to divný případ“ /s. 41/).

Jak prozrazuje zařazení edice korespondence do nově vzniklé fakultní knižnice, jejíž založení lze jen kvitovat, je nám představena práce studentská, tedy začátečnická. Provedení edice ovšem nic takového neprozrazuje, editoři Trojková a Jirsa si při přípravě počínají s jistotou (FF UPOL jako jedna z mála univerzit ve výuce bohemistiky pěstuje ediční studijní modul), text upravují dle jasných zásad a svědomitě, solidní je i nasazení ve vysvětlivkovém aparátu (který je situován pod čáru), jenž ukazuje na slušnou znalost kontextu spirituálně orientované literatury první poloviny dvacátého století. Ve vysvětlivkách si klademe otázku nad tím, zda na ně neměli editoři rezignovat u notoricky známých jmen, jako je např. František Halas, anebo měli pořídit anotovaný rejstřík, než aby mechanicky ctili zásadu, že u každého nově se vyskytnuvšího jména taková data systematicky uvedou. Jen ojediněle se pak setkáme s místem, kde vysvětlivku postrádáme (např. o vyjednávání Zahradníčka o Demlových spisech s Kolem – na s. 134–135), nebo kde jde o zjevnou chybu (na s. 49 Vodičkou užitou zkratkou „V Proživotě vyšel…“ není míněna „revue Řád, jež měla v podtitulu revue pro kulturu a život“, jak editoři vyjasňují, ale edice brožur à la Petrovy Svazky z nakladatelství Vyšehrad nazvaná Pro život, v níž mj. vyšlo v dopise zmíněné pojednání Jaroslava Červinky).

Přestože korespondence nabízí i řadu pohledů do jiných kauz, než je ta se Schulzem – zmiňme mimo jiné spor s Bohdanem Chudobou o shakespearovskou monografii jeho otce, komentáře k polemice o nejmladší básnické, tj. bednářovsko-ortenovské generaci, dění kolem polemiky o význam odkazu Arne Nováka atd. –, je po právu téma Schulzova románu v zaměřovači jednoho z editorů, Davida Jirsy, v jehož závěrečné studii je v návaznosti na známou stať Petra Hory z LA PNP 1999 detailněji analyzována pozice Timothea Vodičky v tomto „tažení“. Jirsa se tomuto sporu, pro Vodičku a Zahradníčka kardinálnímu, věnuje oprávněně již vzhledem k tomu, že se jednalo o vleklou záležitost, která začala vydáním románu a končila de facto až s rokem 1948, ale hlavně proto, že si je dobře vědom, že jde jednoznačně o zásadní polemiku, jež ilustruje polarizaci skupiny duchovně orientovaných autorů. Autor studie tak pěkně upozorňuje (vedle zjištění, z jakých historických pramenů Schulz vycházel), že Schulzova kniha sloužila nejen jako etalon tříbení estetických nároků na současný román, ale posloužila i jako hromosvod pro vyjasnění pozic tábora spojeného se Starou Říší a břevnovskou skupinou. Jeden z Vodičkových dopisů ukazuje, že kniha přiměla jeho pisatele definovat si znovu poslání umělecké kritiky („…kritika přece není nějaký dobročinný ústav pro odůvodňování literárních slabůstek […] Kdyby se kritika měla řídit milosrdenstvím, zabředlo by se do pěkného močálu subjektivnosti“ /s. 115/), a v neposlední řadě nasvěcuje otázku spojenou s uplatňováním zásad katolické morálky na hodnocení uměleckého díla, které dovedlo po válce Vodičku ke krokům situujícím nakonec Kámen a bolest na církevní index.