V těchto dnech bezuzdného žvanění Tomia Okamury a jeho party o koncentračním táboře v Letech, kdy je zpochybňována nejprve existence oplocení tábora a mluví se pak i o údajném volném pohybu osob, bude dobré vrátit se ke vzpomínkám Josefa Serinka v edici Jana Tesaře Česká cikánská rapsodie, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Triáda. Z nich krátce citujme pasáž, v níž tento pozdější slavný partyzán, kterému v Letech a dalších koncentrácích zahynula desetičlenná rodina, popisuje prostor tábora:
„U plotu byly stráže, po verandách stráže, plot byl prkenný asi dva metry vysoký, prkna nahoře zašpičatělá, nad tím ještě několik drátů, říkalo se, že elektrických. Zevnitř kolem plotu byla cesta, u ní měli strážní svoje budky. Byli vyzbrojeni jen pistolemi, pendreky a kabely, žádný neměl bodák ani pušku. K plotu se nesměl nikdo přibližovat, jak se někdo zastavil a rozhlížel se, už ho fackovali“ (s. 53). Tolik vzpomínka i na jiných místech a v jiných případech dosti přesného pamětníka.
Okamurovy „vývody“ jsou samozřejmě součástí výhodného marketingu jeho politického hnutí, kruté je, že hrají na strunu typického českého šovinismu, který nechce slyšet (a proto se i podvědomě brání, což asi vede mj. k léta se vlekoucí kauze s prasečákem) nic o věcech, které jsou dokládány hned následujícím Serinkovým komentářem o Letech: „…velitelem toho tábora byl četnický kapitán, bývalý okresní velitel ze Stříbra, který byl vyhlášený na celém západě tím, jak mlátil kočovné lidi. Byl to zkurvený Čech, žádný Němec vůbec v celém táboře nebyl, všechno mlácení prováděli jenom Češi, Němci tam chodili jenom na inspekci“ (tamtéž).
Situaci českého filmu v druhé polovině devadesátých let diagnostikoval Andrej Stankovič ve stati Co dělat, když Kolja vítězí. Máme-li si říci, „co dělat, když řádí Tomio“, pak – inspirováni stankovičovským postupem – je třeba opakovaně upozorňovat na texty, které jsou jedinečným historickým svědectvím a mohou formovat veřejné mínění. Serinkovy vzpomínky zaznamenaly značný ohlas v médiích (viz stránky Triády), politováníhodné je, že na hlubší odbornou diskusi nedošlo. A ještě smutnější je, že třísvazkovou edici, jedinečnou svým rozsahem i pečlivostí zpracování, inspirativní z hlediska metodologického, znervózňující Tesařovým interpretačním přístupem, neznají ti, u nichž by to takříkajíc mělo být v popisu práce, tj. naši moderátoři, reportéři nebo novináři.