Monografie Jany Vrajové opatřená názvem Spisovatelkou z přesvědčení a podtitulem Teréza Nováková v diskurzivním různohlasí přelomu 19. a 20. století (Brno: Host, 2023) je první knižní publikace věnovaná Teréze Novákové, která ponechává stranou spisovatelčinu biografii a obrací se k analýze širšího celku jejího literárního díla. Vedle titulů o životě a díle, zaměřených spíše na biografickou složku, se různým dílčím částem díla Novákové věnovaly dosud pouze studie. Ani v případě Jany Vrajové však nejde o text, který by se snažil vyložit spisovatelčinu tvorbu uceleně. Podobně jako v dalších odborných pracích o Novákové z posledních let je její dílo spíše prostředkem než cílem.

Autorka chce ve své knize ukázat pomocí několika sond do literárního díla Novákové jednu z podob, jakou na sebe bral realismus přelomu 19. a 20. století, a přispět tak do současných diskusí o literárním různohlasí tohoto období. Monografie tím tak trochu vytváří dojem, jako by hodnota prozaického díla Novákové byla založena na tom, že jej lze číst jako symptomatický doklad prolínání literárních poetik, a nikoli na samotné kvalitě próz jako takových.

Knize nelze upřít, že do dané debaty přinesla další podněty a řadu zajímavých postřehů. Jmenujme například úvahu, že spisovatelčino pojetí realismu a její náhled na literaturu jsou v mnohém paralelní úvahám H. G. Schauera. Prostřednictvím vhledů do dvou vrcholných románů Děti čistého živého a Drašar, cestopisných črt a pozdních povídek ze souboru Výkřiky a vzdechy Vrajová zkoumá, jak širokou paletu komunikačních a stylizačních strategií spisovatelka využívala (od romantických přes základní realistickou techné až po modernistické postupy) a jak se jejich prostřednictvím snažila zobrazit určitou ideu nebo určitý ideál a formovat tak národní paměť. Nováková je představena jako spisovatelka, která má v těžišti svého díla národ a vlastenectví, ale která se ke svým cílům nebála využít celé široké spektrum dobově dostupných stylizačních technik, včetně těch modernistických. Tím Jana Vrajová vymaňuje spisovatelku z perspektivy zkoumající pouze míru dokumentárnosti jejích próz.

Stejně tak v rámci bádání o Teréze Novákové otevřela Vrajová řadu dílčích otázek, které by stály za podrobnější průzkum. Za všechny jmenujme problematiku trojdomosti tvůrčího ducha Terézy Novákové – jako spisovatelky, publicistky bojující za ženská práva a etnografky (a vztah těchto tří poloh). Celkový dojem z četby monografie je však do jisté míry rozpačitý – s řadou závěrů a tezí by se čtenáři chtělo souhlasit a minimálně úvahy pisatelky tohoto příspěvku nad dílem Novákové směřují obdobným směrem, avšak postup, jakým k nim Jana Vrajová dochází, nevyznívá zcela přesvědčivě.

Důvodem je nedostatečná přesnost analytických postupů a nezřetelnost provedených interpretací. Monografii totiž přehlcuje a tříští řada dílčích témat a problémů, které sice mohou být zajímavé, ale celkově odvádějí pozornost od hlavní výkladové linie. Navíc není mnohdy zřetelné, jestli ji mají obohacovat, nebo jsou zmíněny spíš tak na okraj. Součástí téměř všech kapitol jsou dílčí sondy do dobových recenzí, vývoje literárněhistorické reflexe spisovatelčina díla i do způsobu, jakým o prózách Novákové pojednávají učebnice literární historie. Tím, že je těmto tématům věnován v rámci kapitol malý prostor, nestihne se s nimi autorka dostatečně vypořádat ani je řádně integrovat do hlavního výkladu. V jednotlivých kapitolách kromě nich najdeme i řadu dalších témat, která působí nadbytečně a usouvztažňují nesouměřitelné věci. Například v kapitole věnované Drašarovi konfrontuje Vrajová fakt, že byl román kladně přijat v protestantských kruzích, s faktem, že Nováková se k žádné z těchto církví nehlásila. Nejviditelnějším dokladem roztříštěnosti je dodatek, který v knize tvoří dokonce samostatnou závěrečnou kapitolu označenou jako „supplementum“. V ní se Jana Vrajová věnuje problematice zobrazení židovství a Židů v memoárové literatuře konce 19. století. I když je to problematika nepochybně podnětná, vyžadovala by samostatné a podrobnější zpracování. Zahrnutí této tematiky do monografie o Teréze Novákové budí spíše rozpaky. Kapitola ve výsledku působí tak, že je do knihy připojena násilně, proto, aby autorka mohla tento text někde uplatnit. S hlavním výkladem kapitolu propojuje pouze tematizace paměti a zahrnutí jednoho drobného textu Novákové do korpusu analyzovaných textů.

Nejvíce zarážející však je, že do supplementa je zařazena část nazvaná „Dovětek“, která přináší shrnutí celé práce. Závěr monografie tak nepochopitelně není uveden samostatně, ale je zahrnut do dodatkové kapitoly – paradoxně místo jejího shrnutí, které tu naopak chybí. Nezbývá než si přát, aby autorka příště upustila od dodatků a věnovala více péče přehlednému a hlubšímu rozpracování svých základních tezí.