V prvním mezipatře hlavní budovy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy stojí socha T. G. Masaryka. Připomíná autorovo dlouholeté působení na této instituci. TGM přišel do Prahy roku 1882, ve chvíli, kdy univerzita byla rozdělována na českou a německou část, a to i – nelze to zastírat – z finančních důvodů.
Úkoly, které Masaryk před sebe a své spolupracovníky a studenty stavěl a před které staví své dnešní čtenáře, nebyly malé. V počátcích svého působení, kdy se pouštěl do sporů s vlasteneckou českou společností, chtěl asi mnohokrát odejít, ale vždy jej zadržela specifická odpovědnost. Odpovědnost aktivní, individuální, racionální. Takový typ odpovědnosti spočíval podle Masaryka v naší schopnosti vidět a chápat, učit se vidět a chápat. „Ideály humanitní“, jež máme spojené s osobností TGM, nejsou žádné prázdné floskule, ale konkrétní nároky na chování a aktivní jednání ve světě, kterému máme povinnost rozumět.
Dnes je svět možná trochu složitější, než před 130 lety, ale to není důvodem pro to, abychom se soustředili jen na věci pragmatické a utilitárně ekonomické.
Vysokoškolští učitelé na filozofických fakultách měli a stále mají povinnost udržet neutilitární myšlení, měli a mají povinnost učit myslet a jednat, byť by to mělo být i proti názorům většiny. Připomeňme Masarykův postoj v Hilsnerově aféře, kdy se vzepřel českému banálnímu antisemitismu. Za kladení věcných otázek a za své veřejné projevy byl málem vyhozen z univerzity, spílali a vyhrožovali mu i studenti jeho „vlastní“ filozofické fakulty.
TGM byl myslitel dramatického napětí, jednoty rozumového a smyslového, umění a politického života. Byl osobností velké vůle a zralé citovosti, která není sentimentální. Byl mužem fyzické a psychické síly. Tyto své vlastnosti získal svým rodem na moravském Slovácku, ale hlavně je kultivoval studiem na vídeňské univerzitě u velkých filozofů své doby, jako byl např. Franz Brentano.
Podstatné pro jeho práce a pro pochopení světa, jak řekl později v Hovorech Karlu Čapkovi, k němu přicházelo i přes tak „neužitečné“ věci jako literatura, umění a filozofie. Jeho dnes velmi ceněná práce, třídílná reflexe vztahů Ruska a Evropy, nebo analýza krize člověka konce 19. století Moderní člověk a náboženství či Světová revoluce, věnovaná první světové válce, byly založeny jak na obrovských znalostech faktografických, politických, sociálních, tak i literárních.
TGM nebyl žádnou ideální „andělskou“ bytostí. Nebyl prost vnitřního napětí a chyb, byl i člověkem manipulativním. Možná by se dal srovnat s jiným velkým dramatickým myslitelem své doby, Friedrichem Nietzschem. Jeho etika byla také etikou kladiva. Nikdy si neusnadňoval cestu, byl proti jednoduchým řešením, byl tvrdý a mýlil se. K jeho největším kritikům a zároveň nejpozornějším žákům patřil Jan Patočka a zprostředkovaně i Václav Havel, kteří právě oceňovali onu pevnost a zároveň otevřenost a nesentimentálnost.
K TGM se rádi hlásí všichni politici. Hlásí se k němu často jako k „ikoně“, což je zcela proti Masarykovu duchu, proti jeho politickému názoru – hlavní dědictví Masaryka je dědictví kriticismu, myšlení a odpovědnosti. K tomu je třeba vychovávat, bez toho ztrácíme schopnost světu rozumět, být v něm a být svébytní. To je posláním a úkolem právě humanitních fakult.
Učí nás orientovat se podle kompasů knih, jazyků, umění, historie v událostech, jež přicházejí a vyžadují naši aktivní účast. To je možné jen díky svobodě – a to i finanční –, kterou kdysi přišel hledat do Prahy mladý Masaryk a kterou si také na pěně dní každodenních událostí musel vybojovat.
Tento text vznikl jako podklad pro protestní projevy na filozofických fakultách České republiky nazvané Hodina pravdy během Dne učitelů 28. 3. 2023 https://hodinapravdy.cz/