Kniha historika Petra Koury Vladislav Vančura a nacismus, to jsou hluboké protiklady (Pulchra 2022) je anoncována jako „zásadní příspěvek k Vančurově biografii“. Tato očekávání však nenaplňuje. O Vančurově protinacistické činnosti kniha neříká nic, co bychom dosud nevěděli. Zato se však hned v úvodním slově dozvíme, že o Vančurově zapojení do odboje se Petr Koura dozvěděl na rybářském kroužku z učebnice svého staršího spolužáka.

Kniha sestává ze dvou částí. V první kapitole o Vančurově odbojové činnosti Koura sestavil kompilát z dosud publikovaných vzpomínek a životopisných textů různých původců (Ludmila Vančurová, Václav Černý, Milan Blahynka, Vítězslav Nezval, Josef Toman…), který do jisté míry představuje přehledné shrnutí již známých skutečností. Bohužel se autor za každou cenu snaží zaplnit prázdná místa v celém příběhu (jež z povahy věci k historiografii odboje patří) svými domněnkami. Ani Koura neodolal pokušení a zabředl do souboje s Fučíkovými fabulacemi a nepravdami v jeho Reportáži, kéž by našel odvahu nechat toto beletrizované mystifikační svědectví zcela stranou.

V případě Vančury se klíčová otázka týká míry jeho zapojení do činnosti Národně revolučního výboru inteligence, k níž existují jen nepřímá svědectví, on sám spolupráci u výslechu zapřel. I Koura nakonec přichází k závěru, že skutečným důvodem Vančurovy popravy za druhého stanného práva nebylo ani tak zapojení do odboje (bez ohledu na nacisty vyfabulované znění rozsudku), kde gestapu chyběly relevantní důkazy, ale to, že byl výrazným představitelem české inteligence. Tento závěr ve vančurovském bádání už řadu let nepředstavuje nic nového. (A nutno podotknout – nijak to nesnižuje míru Vančurova hrdinství a tragické oběti, kterou přinesl národnímu společenství spolu s dalšími popravenými na Kobyliské střelnici.)

Příležitost, která se tu nabízela, autor-historik nedokázal tvůrčím způsobem využít. Očekával bych, že kniha o Vančurovi a odboji snese na jedno místo dokumenty a svědectví, tak aby měl čtenář k dispozici všechny prameny, jež archivy mohou poskytnout. Nic takového v knize, s výjimkou už několikrát publikovaného úmrtního lístku, není. Autor v této kapitole vydatně pracoval zejména s rukopisem Františka Janáčka a Aleny Hájkové Případ Národně revolučního výboru inteligence. Komentáře k výslechovým protokolům, který mu za dob jeho studií, jak v knize uvádí, zapůjčil Pavel Janáček s tím, zda by nechtěl spolupracovat na jeho ediční přípravě – Koura na místo toho, aby se pokusil tento dle všeho důležitý pramen vydat, z něj raději vytěžil údaje pro několik svých studií, a nakonec i pro tuto knihu. U některých zásadních pramenů, z nichž ve svém díle cituje (např. výslechový protokol V. Vančury z 14. 5. 1942), není uveden zdroj a určující poznámka pod čarou (č. 51) je formulována nejednoznačně. Není tak zcela zřejmé, zda a kde jsou zachovány originály těchto písemností, případně, zda autor pracoval pouze s jejich opisy v příloze rukopisu Janáčka a Hájkové.

Následující obsáhlejší kapitola o „druhém životě“ Vladislava Vančury se snaží vyzkoumat, jak se o Vančurovi psalo po jeho smrti, jakým manipulacím a ideologizacím bylo jeho jméno vystaveno. Takový záměr je určitě nosný a užitečný – ale chronologické seskupení vybraných citátů prokládaných autorovým mnohomluvným komentářem tento cíl nemůže splnit. Kapitola je tak především ukázkou, jak to vypadá, když se historik začne potýkat s prameny bez analytického aparátu. Autor zde často operuje s pojmem „oficiální komunistická vzpomínková politika“, ale není zřejmé, co tím míní. (Poučení, jak by měla vypadat analýza komemorativní kultury, čtenář najde třeba v knize Sláva republice! /2018/ Dagmar Hájkové a kol.)

Koura v této kapitole pouze registruje fakta (článek byl publikován, socha byla postavena, proslov byl prosloven), cituje rozsáhlé úryvky z dobových pramenů a následně je „interpretuje“. Nad citáty z Rudého práva nebo dalších textů se autor občas dojme, občas pohorší, občas je (poučen historickou zkušeností) takzvaně uvádí na pravou míru. V analýze pamětí Vítězslava Nezvala například přináší objev, že v nich je „Vančura vylíčen nejen jako velký umělec, ale též jako poctivý a charakterní člověk“ (s. 178) a následně se pouští do sporných interpretací, co bylo, nebylo či mohlo být.

Autorova argumentace se zpravidla opírá o dojmy („nelze se tak zbavit dojmu“), domněnky („domnívám se, že“), hypotézy („podle mého názoru“), soudy („dle mého soudu“) a občas zapadne do prázdných děr, které si před sebou sám vytvořil („se mi bohužel nepodařilo zjistit“). Tyto rušivé fráze najdeme v knize v až příliš nápadné koncentraci, což přitahuje nechtěnou pozornost k osobě autora, který nedává jinou možnost než tento způsob výkladu akceptovat, anebo nikoliv – tj. čtenáři může být jedno, o čem je autor „přesvědčen“, ale naopak chce vědět, jaká jsou fakta a co znamenají. Koura se přitom soustředí výhradně na články o Vančurově osobnosti a nechává zcela stranou nakládání s jeho dílem včetně jeho recepce (a stejně tak recepce dalších vančurovských pramenů jako jsou třeba vzpomínky Ludmily Vančurové Dvacet šest krásných let). Vůbec tak neregistruje třeba existenci sebraných spisů, které do onoho „druhého života“ bezesporu patří a nelze je od celého problému oddělit.

Nevím, jak se ke knize postavili oba odborní recenzenti včetně redaktorek, ale místo knihy o Vladislavu Vančurovi všichni uvedení asistovali spíše u knihy o Petru Kourovi. Ten toho bezesporu ví mnoho, ale jeho suverenita jej až příliš často svádí k tomu hledat nepřípadné analogie a spekulativní asociace. Obálka s Vančurovým portrétem od Tibora Hontyho se velmi vydařila.