Dva nedávné případy sporů kolem autorských práv nejsou ojedinělými excesy, jak by se mohlo zdát, ale jen projev denního nakládání s tímto nepominutelným osobnostním právem.
Pro připomenutí: v prvním případě šlo o projekt Městské knihovny v Praze, která se rozhodla zveřejnit část díla Ivana Martina Jirouse jako volně přístupné e-knihy a využít pro to vydání z nakladatelství Torst. O souhlas požádala nakladatele Viktora Stoilova a jednu z dědiček, vykonavatelku autorských práv Františku Jirousovou. Potud se instituce zachovala korektně. Pak ale lidé, kteří tuto elektronickou edici připravovali, pozapomněli, že na Jirousově díle zanechali značnou stopu jeho editoři Martin Machovec a Michael Špirit. Když jeden z editorů zjistil, že knihovna s texty naložila bez jeho vědomí, a instituci oslovil, knihovna se chvíli tvářila jakoby nic, pak začala komunikovat a nyní se zdá, že snad dojde nejen k uzavření příslušných smluv, ale třeba dokonce i k finančnímu vyrovnání.
Druhý příklad je ještě více do očí bijící, protože tentokrát nejde „jen“ o editory, ale o samotné autorky. Nakladatelství Větrné mlýny ve spolupráci s editorkou Zuzanou Gabrišovou několik let (podle některých vyjádření sedm, podle jiných šest) chystalo antologii Milá Mácho, která měla přinést přehled českých básnířek mezi lety 1857 až 2014. Na některé autorky se již práva nevztahovala, na jiné samozřejmě ano. S osmi autorkami nakladatelství vůbec nejednalo a ony se o uveřejnění svých básní dozvěděly v okamžiku, kdy už kniha byla pokřtěna a recenzentům dorazily poštou recenzní výtisky. A bohužel se tento lapsus Větrným mlýnům nestal poprvé, stejný problém byl již u antologie ostravské poezie Briketa z roku 2013.
Oba právě probíhající spory tak naplno odhalují, jak lehkovážně někteří aktéři literárního provozu k autorským právům přistupují. Nakladatel Petr Minařík na svou obranu argumentuje, že z takové antologie nakladatelství nebude mít žádný profit a že přece tímto činí službu veřejnosti. To je do určité míry pravda, jenže tím také nepřímo říká, že autorky mají být vůbec rády, že něco vyšlo, a nemají dělat problémy. Je to základní neporozumění tomu, čím autorské právo je, a je zcela nepřípustné, abychom my, kteří se literatuře profesně věnujeme, takto k autorským právům přistupovali.
Autorský zákon v současné podobně platí od roku 2000 a v roce 2006 byl novelizován, není tudíž v našem právním řádu ničím novým. Na české poměry je celkem dobře srozumitelný, přehledný a záležitosti definuje celkem jasně. Z jiné perspektivy je také důležité, že autorský zákon je zařazen mezi tzv. osobnostní práva. To jsou ta úplně nejzákladnější práva, která má každý občan a občanka České republiky. Jejich porušení tedy neznamená jen nedodržení nějakých obecně platných úzů nebo slušnosti, je to jednoduše narušení základní integrity člověka, což si málokdo uvědomuje.
Jenže – jak už bylo zmíněno – problém s porušováním autorského práva není jen občasným uklouznutím, ale denní rutinou, ke které velmi často přispívají i tvůrkyně a tvůrci, jimž práva vznikají. Mnozí totiž ani nevědí, jaká práva mají a že jim nějaká vůbec vznikla (často redaktoři a editoři) a že se jich mohou domáhat. Když už toto povědomí mají, často nevědí, jak a kde co? (autorskoprávní problematika není v advokátním prostředí nejpopulárnější).
Dalším běžným jevem je také to, co bylo zmíněno na nedávné diskuzi o knižní kultuře a praxi v rámci jarmarku Knihex: mnozí z nás – autorů, redaktorů, editorů, grafiků a překladatelů a tak dále – často od svých práv upouští i vědomě proto, aby kniha vůbec ve ztížených podmínkách mohla vyjít. Mnozí nakladatelé od autorů přijímají a vydávají rukopisy, aniž by k nim měli řádné smlouvy, a všem to přijde zcela normální. Jenže právě z tohoto podhoubí – denního tichého vzdávání se bytostných práv – pak vzniká atmosféra, v níž si nakladatel dovolí během několika let přípravy knihy neoslovit část autorek se žádostí o svolení, natož s nabídkou honoráře.
A když se pak jedna z oněch autorek rozhodne, že souhlas dodatečně prostě nedá, hrozí jí, že v současném nastavení na ni bude nahlíženo jako na někoho, kdo dělá chybu a kdo zapříčinil znehodnocení celého nákladu a způsobil finanční ztrátu.
Je třeba, aby to zaznělo jasně – ne, Alžběta Stančáková neudělala chybu, nenese odpovědnost za to, že nejspíše celý náklad titulu Milá Mácho zůstane neprodejný. Je to kompletně chyba nakladatele, který porušil autorčino právo, a je to chyba systému, v němž autorským právům přikládáme příliš malou váhu a vytváříme tím prostor pro výše popsaná pochybení.
A ano, je správné, aby autorka nepodlehla tlaku, vytrvala a stála si za svými osobnostními právy. Jednak na to má právní a morální nárok a jednak je to nezbytné, abychom se do budoucna podobných excesů vyvarovali a začali jsme autorské právo dodržovat už jen proto, že je to slušné a krást se nemá.