Když mě Michael Špirit požádal, abych krátce zavzpomínala na to, jak Jiří Brabec „zářil“ na fakultě za mých studií, okamžitě jsem se propadla do denního snění o byvších idylických časech. Ty se odehrávaly v druhé polovině devadesátých let a několik málo let poté, od roku 2003 jsem ale už poměrně pravidelně chodila do práce a nebylo to ono. Abych pronikla přes mlžný opar vzpomínky a připomněla si konkrétněji, čím a proč Jiří Brabec působil na tolik studentů a studentek, začetla jsem se do svých rukopisných poznámek z jeho přednášek. Poznámky jsou to docela podrobné, svého času jsem díky nim a jejich přehlednosti získala přízeň své kamarádky Martiny, jsou však i tak dost útržkovité, heslovité, plné různých podtržených výkřiků, většinou Br.: „…“. Zkrátka jde o značně subjektivní záznamy, a proto má charakteristika Jiřího záření jimi podložená, může být pouze subjektivním, osobním svědectvím. První série začíná v říjnu 1996 a týká se přelomu 19. a 20. století, zejména proměn prózy na počátku 20. století, další konvoluty pak pokračují kontinuálně dále až zhruba k období kolem roku 1948. Pokračování textu JB přednášející