(Zveřejňujeme reakci Martina Pokorného na příspěvek Daniela Vojtěcha Šalda neúprosný a nesmlouvavý.)
1. Kdo provokuje, musí počítat s odezvou, v duchu této maximy se vskutku nemohu divit, jestliže si mě, coby autora protišaldovské invektivy, nota bene pod pobuřlivou fotografií, bere Daniel Vojtěch za terč. Chci se ale pokusit o drobná vyjasnění.
2. Vznáším námitku proti užití výrazu „odborník“ v této souvislosti, resp. ohrazuji se proti insinuaci, že můj článek z A2 cosi vypovídá o mé osobní odbornosti nebo o stavu odbornictví dnes. Mé hlavní tři odborné práce se věnují antické a středověké metafyzice, středověké sémantice a fenomenologickému popisu řečové aktivity, hlavním zdrojem příjmu jsem překladatel na volné noze. K problému Šalda se vyjadřuji jakožto sporadický literární kritik (což není odborná aktivita) a prostý občan „republiky literatury“ (s občasnými sklony k výtržnictví). S literární historií jakožto odbornou disciplínou mám společné pouze to, že jsem se jednou či dvakrát pokusil v rychlosti vyvrátit její existenci.
3. Harry Frankfurt, z jehož bestselleru On Bullshit D. Vojtěch cituje, je analyticky zaměřený filosof v hlavním proudu americké tradice a výsledná teze jeho kratičké přednášky zní, že hlavním zdrojem žvanění (bullshit) v dnešní době je povyšování upřímnosti nad faktickou, ověřitelnou správnost: upřímný člověk je „přesvědčen …, že realita nemá žádnou vlastní podstatu, již by mohl odhalit“, a proto „se raději věnuje tomu, aby žil ve shodě s vlastní přirozeností“ (Harry Frankfurt, Sračka, Praha 2005, str. 63; v angl. or. viz str. 65–66). Podle Šaldy je naopak „úpadkovou známkou“ jeho doby, „že nahražuje všude osobní zálibu tak zvaným věcným kriteriem“. Frankfurta a Šaldu nelze beztrestně spojovat, a pokud to někdo přesto učiní, sotva se pak ještě může dovolávat „pravdivostních hodnot“. – Chatrnost Vojtěchovy reference rozvádím, neboť ji považuji za důležitý symptom.
4. O symptom mi jde i v dalším bodě. Dobře vím, že D. Vojtěch mluví pouze za sebe a ani Společnost F. X. Šaldy, ani širší a neurčitá „společnost šaldovců“ není řízena direktivně. Přesto – možná – o něčem svědčí, jestliže při slavnostní akci zazní odsudek vcelku osamělých hlasů, které klasika znevažují. Ohrazovali se heideggerovci proti Thomasi Bernhardovi? Hlídají si dnešní psychoanalytici, kdo kde zneváží Freuda, Junga či Lacana? Je myslím nutno si tuto otázku položit – a ujasnit si, o jaký druh ochrany odkazu nám jde.
5. Nepochybně se obecně uznává, že Šaldu je povoleno kritizovat – určitými způsoby. Přetrvává otázka, jak daleko tato kritika proniká, zda je dostatečná a zda v konečné instanci neslouží, byť nevědomky, jen jako intelektuální alibi. Příliš se, myslím, spoléhá na to, že většina „výtek je latentně předpokládána a průběžně programově vyvracena Šaldou samým“ (jak formuloval Lopatka). Z vícero možných varování v tomto bodě je asi nejdůležitější toto: jestliže nějaká originální myšlenková pozice vyvolává námitku, na niž dotyčný podává originální a obsahovou, nikoli formální odpověď, je to významný signál. Pokud ale uvedené podmínky splněny nejsou, situace je zásadně odlišná.
6. Šalda byl především centrem určité kulturní aktivity – totiž aktivity proklamativní kulturní sebereflexe. (Je absurdní si představovat, že by své texty psal do šuplíku.) Do této aktivity jistě musel něčím přispět, aby se jejím centrem stal, ale minimálně stejně důležitá je otázka, jakou podobu musela příslušná aktivita a příslušná kultura mít, aby získala jedno takto výsadní veřejné centrum a aby je obsadil právě Šalda. Diktum, že působil ve šťastné době, zde nevystačí. Jde zde o problém kulturně-historické sociologie, jehož řešení musí vyjít od střízlivého popisu.
7. A stejnou povahu má otázka přetrvávání Šaldova odkazu. Když se Šaldou zabývá Patočka v roce 1947, Lopatka v roce 1967, činí tak z vnitřní či věcné potřeby, z logiky vlastního autorského úsilí? Nikoli: hledají ve výročním roce produktivní využití autority, která je v českém prostředí etablovaná – a oba tak činí s vyostřeným vědomím národní nouze, u Lopatky nouze kulturní, u Patočky i existenční. I v takto specifických podmínkách je Patočka připraven napsat, že „tohoto bolestného, vychrtlého a naprosto ne na pohled líbezného Eróta stále cítíme u Šaldy“, a Lopatka konstatuje, že při pohledu na šaldovskou „polaritu ,vrchů‘ a ,důlů‘“ „vzniká oprávněná obava, že vzdaluje od přesného kritického myšlení“. Můj laický pocit je, že dnes převládá tendence zmiňovat podobné kritické výtky jako cosi průchozího, přes co komentátoři dospěli k uznání Šaldovy velikosti. Co do rétorické, vnější struktury zmíněných textů tomu tak je. Stojí však za úvahu, zda zdánlivá pointa Patočkova či Lopatkova rozboru je tím, co by nás dnes – jakožto interprety Šaldy – mělo zajímat nejvíce.
8. Ve světle Peroutkova nekrologu z roku 1937 si kladu otázku: Nezasluhuje Vrchlický titul největšího českého překladatele minimálně stejným právem, jakým je Šalda označován za největšího českého literárního kritika? Jde zde skutečně o rozdíl v kvalitě či významu díla? Nebo ochota kritizovat Vrchlického a hájit Šaldu pramení odjinud? Všichni známe způsoby, jak se těmto otázkám vyhnout, jak otupit jejich ostří. Kromě toho však je také možné položit si je tvrdě.
9. Šalda obdržel solidní vzdělání a celý život strávil čtením; nemá smysl diskutovat o rozsahu jeho kulturního povědomí. Rozsáhlé znalosti však měl jak Oswald Spengler, tak E. R. Curtius, jak Jan Patočka, tak Zdeněk Neubauer. Otázka typu, struktury, kvality a relevance jejich myšlení se tímto extenzivním kritériem neposuzuje a neřeší.
10. Redakce A2 vypustila z autorizované verze mého textu větu, kterou Šaldovi v korespondenci napsala Růžena Svobodová: „Rozum je jasný, ale studený plamen, a dlouho hoří.“