Náš Kanon se téměř nikdy nehonil za žhavými aktualitami. Snad nám bude tedy prominuto, že u příležitosti tohoto „posledního výstřelu“ se necháme vzdáleně inspirovat skutečností právě probíhajícího fotbalového mistrovství světa. A omlouváme se všem pánům a paním z čekací listiny naší literární vědy, na jejichž vyznamenávání už nedojde.

Zdá se, že jako skoro každé odvětví lidské činnosti u nás má i sport horší novináře než vlastní sportovce. Pokud jste nějaký zápas nebo závody neviděli a jen o události čtete, nedostanete vlastně nic jiného než slovně vyjádřené číselné výsledky. Se zánikem papírových nosičů a jejich redakcí navíc proniká do jazyka sportovních referátů čím dál hlubší zkušenost z pobytu na sociálních sítích, a výsledný tvar má ve specificky českém provedení zhola bezbarvou a až zahanbující podobu.

Českou stránku věci bych přitom rád zdůraznil: internet a sociální sítě mají přirozeně i za hranicemi, ale tam k tak otřesné nezajímavosti v redigovaných písemných projevech o sportu nedochází. Texty o tomto odvětví jsou psány jako literární eseje, jejichž četba může skýtat intelektuální a emocionální zážitek srovnatelný se slohově obdobně koncipovanými pojednáními o kultuře, historii, politice nebo vědě.

S proměnami, kterými fotbal prochází – rychlost hry, VAR, experti v televizním studiu či prodlužující se kamerové záběry na říjící diváky v hledišti –, ubývá současně tzv. nezapomenutelných zápasů. Velké fotbalové kultury si u příležitosti kontinentálních či celosvětových šampionátů ovšem takové zápasy připomínají (na sportovních kanálech často vysílaných v plné délce a s původním komentářem) a spolu s nimi také momenty, které ve 20. a 21. století ukazují fotbal jako součást společenských a politických dějin.

Projevem takto reflektovaného vztahu pak může být třeba to, že vznikne kniha, jejímž tématem je jen jedno jediné utkání na jednom mistrovství světa a jejíž četba přinese napínavý zážitek i pro ty, kdo předmětný zápas v přímém přenosu nezažili, nebo se dokonce o fotbal zajímají jen vlažně.

V semifinále světového šampionátu pořádaného ve Španělsku se 8. července 1982 střetly Francie a Německo. Zatímco fotbalová reprezentace první země hrála v předchozích dvou dekádách zcela bezvýznamnou roli, bilance (západo)německého týmu neměla – snad kromě Brazílie – obdoby: 1962 porážka ve čtvrtfinále, 1966 sporně prohrané finále, 1970 třetí místo (s dvěma fantastickými utkáními končícími v prodloužení), 1974 titul, 1978 vyřazení v semifinálové skupině (které ovšem německá veřejnost tehdy nepřijala jako relativní úspěch, nýbrž jako národní katastrofu).

Během mistrovství světa 1982 se oba týmy probíjely od základních skupin až po ono semifinále s protikladným herním projevem: Němci se sveřepostí, vytrvalostí, neúnavností, ale i jistou těžkopádností, Francouzi s rostoucí nápaditostí, rychlostí, lehkostí a elegancí. Karl-Heinz Rummenigge, kapitán německého mužstva a tehdy jeden z nejlepších světových útočníků, hrál s podezřením na natržený sval a nemohl předvést své největší umění, zatímco jeho protějšek, ofenzivní záložník s číslem 10, tvůrce hry Michel Platini, byl ve vynikající formě a zářil.

Německé mužstvo za sebou navíc vleklo nepěknou věc, tzv. – v Německu je to terminus technicus – „Schande von Gijón“ (hanbu v Gijónu), závěrečný zápas v základní skupině hraný čtrnáct dní před semifinále, v němž oběma týmům – soupeřem bylo Rakousko – stačil k postupu výsledek dosažený už v 11. minutě utkání, a to na úkor Alžírska, které dosáhlo téhož počtu bodů jako obě německy mluvící reprezentace. (O velikosti skandálu i pocitu viny si můžeme udělat představu z toho, že při nástupu do následného zápasu v Madridu rozdávali němečtí fotbalisté mezi diváky „na usmířenou“ kytice karafiátů…)

Co se pak stalo v semifinále, hraném 8. 7. 1982 v Seville, ví každý: za stavu 1 : 1 šel zápas do prodloužení, v něm padly celkem čtyři góly, Francie vedla už 3 : 1, náskok ale po neuvěřitelném německém zmrtvýchvstání ztratila a utkání musely rozhodnout penalty (v dějinách světových mistrovství vůbec poprvé). V nich Francie prohrála 4 : 5.

Zápasů, kdy se výsledek přeléval z jedné strany na druhou, kdy docházelo na „penaltové drama“ nebo kdy prohrálo mužstvo s jednoznačně sympatičtějším herním projevem, bylo v dějinách MS více. Dění na hřišti v Seville ale nepoznamenaly jen herní nápady a sportovní bojovnost, ale také a především v 57. minutě likvidační faul německého brankáře Haralda „Toniho“ Schumachera na francouzského obránce Patricka Battistona, surový a evidentní, ale neodpískaný a nepotrestaný.

Kniha bonnského historika a novináře Stephana Klemma Die Nacht von Sevilla, vydaná v roce 2021 v nakladatelství Eriks Buchregal v severoněmeckém Kellinghusenu, přibližuje detailně nejen průběh jednoho z nejdramatičtějších a současně nejmagičtějších fotbalových utkání, ale mapuje historické a sportovní předpoklady obou reprezentací, vedoucí k oné „noci v Seville“, stejně jako dlouhodobé důsledky i na mezinárodně-politické rovině.

Klemm sleduje ve střídavé kompozici paralelně budování německého mužstva po neúspěchu na mistrovství světa v Argentině 1978 a vzrůstající autoritu fotbalového sportu ve Francii; soustředění (z dnešního hlediska nepochopitelně uvolněné) německého výběru před španělským šampionátem u vysokohorského jezera Schluchsee ve Schwarzwaldu, rozpačitý vstup obou týmů do vlastního turnaje, zformování – dílem náhodných okolností  – francouzské čtyřčlenné zálohy (Giresse, Tigana, Platini, Genghini), díky které začala Francie své soupeře přehrávat, atd.

Autor knihy se kromě dobových dokumentů opírá o rozhovory, které převážně v roce 2020 vedl s téměř všemi účastníky onoho semifinále, a jako linku napříč jednotlivými kapitolami volí osobnostní vývoj Toniho Schumachera, plného ambicí a vnitřních tenzí hraničících s depresemi, a způsob koučování francouzského trenéra Michela Hidalga a jeho synergii s Platinim. Sto stran knihy se zabývá průběhem vlastního zápasu, včetně dopolední porady, líčení způsobu, jak hráči trávili svou siestu, cesty v autobusu na sevillský stadion až po pozápasové procitání z německé euforie, resp. francouzské prázdnoty.

Stephan Klemm napsal knihu, v níž ukázal, jak se z porážky za okolností bezmála tragických – více než polovinu utkání hráli Francouzi pod dojmem obrazu Patricka Battistona odnášeného na nosítkách a Platiniho, jak jej provází a drží za bezvládnou ruku – zrodila velikost francouzského fotbalu, „obrat spojený se změnami v rozestavení na hřišti a se způsobem, jak nakládat s hrou, s náskokem a sami se sebou. … Všechno začalo v Seville. Smutek, který se rozprostřel nad tímto nezkušeným mužstvem, jež teprve vstupovalo do společenství velkých a porážku pociťovalo jako nespravedlivou, se stal základem pro pozdější vzestup“ (s. 141).

Oproti tomu semifinálové vítězství německé sestavy (ve finále ji pak čekala celkem jasná prohra s Itálií) bylo vnímáno – a i to patří ke zvláštní převrácené atmosféře španělského šampionátu – jako součást celkového selhání. „Po dvou porážkách, remíze a čtyřech vítězstvích se sice vrátili jako vicemistři světa. Ale ‚hanba v Gijónu‘, následné chování hráčů a nakonec případ Battiston zanechaly negativní dopad i v Německu. … Z německé perspektivy platí dodnes události na MS 1982 jako úplné dno v dějinách německé reprezentace. A to navzdory památné noci v Seville“ (s. 173).