Nebude to nadsázka, když se současné zveřejnění Válečných deníků Eduarda Táborského, osobního tajemníka a právního poradce prezidenta Edvarda Beneše, označí jako vydání nejzásadnějšího osobního dokumentu československého exilu ve Velké Británii za druhé světové války. Edici připravili Pavel Horák a Richard Vašek, byla publikována v ediční řadě Ego, již vydává Masarykův ústav AV ČR a Nakladatelství Lidové noviny. Několik generací historiků muselo za tímto materiálem absolvovat zpravidla hned několik studijních cest do Hooverova institutu při Stanfordově univerzitě v Kalifornii, přičemž každá taková cesta za oceán byla a je na poměry tuzemské vědy svou nákladností značným luxusem.

Táborského deníky patří svým charakterem k těm textům, jež byly psány s určitou rozvahou, s primárním účelem dokumentovat veřejné dění, proto jsou oproštěny od záznamů soukromého života pisatele, intimních prožitků atp. Jak píší autoři úvodu, u Táborského k tomu ještě přistoupila specifická tendence podporovat Benešovy politické vize – a právě deníky ukazují zákulisí jejich formování. Do značné míry se Táborský ze své pozice prezidentského poradce podílel na utváření oficiální politiky československé exilové vlády.

Obsah deníkových zápisů tvoří každodenní realita života v exilu, záznamy o průběhu pracovních cest, státnické návštěvy a schůzky, politické diskuse, vývoj mezinárodněpolitické a válečné situace. Specifický rytmus zápisům udávají Táborského denní evidence, kolik německých letadel bylo v průběhu hlavní fáze bitvy o Británii „sraženo“ z nebe piloty RAF. Zajímavé jsou zápisy v momentech, kdy se Táborský s Benešem neshodovali, jak je to patrné na případu řešení sporů mezi československými vojáky a důstojníky v Cholmondeley: „Nepodařilo se mi prezidenta přesvědčit. Ale ani jemu se nezdařilo přesvědčit mne“ (s. 69). Mimo to deníky ozřejmují, jak významná pozornost se v prostředí exilu věnovala komunikaci směrem do Protektorátu, a to jak do odbojových struktur, tak skrze prostředníky k oficiální politické reprezentaci, zejména k Emilu Háchovi. Pozoruhodné je také Táborského sledování vývoje po atentátu na Heydricha. Jelikož nepatřil k úzkému kruhu zasvěcených, zpočátku netušil, že atentát uskutečnili českoslovenští parašutisté, s nimiž se předtím nevědomky setkal, když je František Moravec přivedl k Benešovi před jejich odletem na misi.

O kvalitě přípravy kritické edice, odborné relevanci kontextuálních poznámek stejně jako medailonů ve jmenném rejstříku není třeba se obšírně zmiňovat. Přesto by stálo za to jednu informaci uvedenou v Ediční poznámce rozšířit. Je zde sice zmíněno, že plán vydat Táborského deníky jako celek je staršího data, ale není zcela přesné tvrzení, že „se o něm uvažovalo až po změně politických poměrů v Československu v listopadu 1989“ (s. 29). O vydání všech deníků se totiž uvažovalo jak v roce 1947, tak o třicet let později v exilu.

Rukopis prvního dílu Táborského deníků získal v květnu 1947 jednu z hlavních cen v literární soutěži nakladatelství Družstevní práce, následně byla kniha publikována s názvem Pravda zvítězila ve vysokém nákladu 40 000 výtisků. Svazek obsahuje deníkové záznamy z období 5. října 1938 do 30. prosince 1939. Táborský v úvodu představuje knihu jako „první část“ svých zápisků, již tehdy bylo záměrem ve vydávání dalších částí pokračovat.

O tomto plánu svědčí existence strojopisu s druhou částí editovaných deníků, resp. druhého dílu knihy Pravda zvítězila (s podtitulem „Na frontě klid – mezi námi spory“) dochovaném ve fondu nakladatelství Družstevní práce v LA PNP. Svazek o 635 stranách prošel na přelomu ledna a února 1948 jazykovou korekturou a byl připraven k sazbě – z politických důvodů už k tomu nedošlo. Deníkové záznamy chronologicky navazují na první část, zahrnují období od 1. ledna 1940 do 31. prosince 1941 (je zde tedy obsažena i část zápisků editovaných v nynějším kritickém vydání).

Exilové vydání Táborského deníků vyšlo pod názvem Presidentův sekretář vypovídá ve Švýcarsku v curyšském nakladatelství Konfrontace (1. díl v roce 1978, 2. díl v roce 1983). První svazek vznikl ze stejné sazby jako v roce 1947 vydaná Táborského kniha Pravda zvítězila, text je identický (proto je v tiráži exilového svazku uvedeno, že se jedná o druhé české vydání prvního dílu). Druhý díl švýcarského vydání obsahuje záznamy s datací 1. ledna 1940 – 7. srpna 1940. Na konci knihy je uvedeno, že „v letošním roce“, tedy v roce 1983, se připravuje dokončení edice Táborského deníků o celkem pěti svazcích. Nakladatelství chtělo určit náklad dle přijatých objednávek, avšak další díly již patrně z finančních důvodů nevyšly.

V současném kritickém vydání Válečných deníků se editoři rozhodli chronologicky navázat na druhý exilový svazek, proto kniha zahrnuje zápisy od 8. srpna 1940 do 4. listopadu 1942. Jak je v nové edici uvedeno, druhý připravovaný svazek bude ukončen záznamem datovaným 16. května 1945. Je možná škoda, že při editaci textu nebyl zohledněn strojopis uchovaný v LA PNP a upřednostnil se strojopis uložený v Hooverově institutu – je zřejmé, že základní, strojopisná vrstva obou verzí je totožná (též stránkování odpovídá) a část korektorských poznámek byla přenesena i do „americké“ verze – přesto se jedná o jazykově precizněji připravený text, který s největší pravděpodobností sám Táborský autorizoval. Odrazilo by se to i v ediční koncepci, kde by se jako příhodnější jevilo buď navázat na vydanou knihu Pravda zvítězila z roku 1947, a započít tak edici záznamem datovaným 1. ledna 1940, nebo přinést nové kritické vydání deníků jako celku. Důvody pro volbu editorů však neznáme.

Zbývá doplnit, že deníky si Táborský vedl i po válce, také v době, kdy působil jako československý velvyslanec ve Švédsku (říjen 1945 až červen 1948), poslední poznámky jsou z roku 1949. Snad by si i tyto zbývající části zasloužily nějakou formu širšího zpřístupnění.