Olomoucký nakladatel a galerista David Voda ve své edici Rub právě naložil „pravděpodobně poslední“ (tak o ní sám editor referuje) edici Milana Blahynky. Ten nyní vydává Nezvalova Pražského chodce, prózu napsanou v druhé polovině třicátých let jako volnou součást triptychu rámovaného evropskými metropolemi Neviditelná Moskva (1935) a Ulice Gît-le-coeur (1936). Voda knihu pojal velkoryse, vypravil ji ve velkém formátu, nebál se celostránkových portrétů autora, komplet ji nechal grafikem Janem Herynkem vyladit do zelena, a to včetně zeleného tisku vlastního textu, který na čtenáře trapně pomrkává, aby naznačil Nezvalovu zálibu v inkoustu tohoto odstínu (to celé za cenu horší čitelnosti). Vydavatelé svoji edici vybavili podtitulem „Dobře utajená neznámá verze“.

Nejprve ovšem stručně rekapitulujme ověřitelná fakta, která Blahynka ve svém aparátu uvádí (a doplňme drobnosti, které ponechal stranou): Prózu vydalo v roce 1938 nakladatelství Fr. Borový. S tímto vročením však existují dvě verze. Kromě té, která je běžně rozšířena coby první vydání (dnes v knihovnách a v antikvariátech), se vyskytuje blíže neurčený, malý počet exemplářů (brožovaných i vázaných) z téhož nakladatelství s týmž vročením, které na první pohled vypadají identicky, jejich text se ovšem významně liší. Tato skutečnost nebyla dosud v odborné literatuře hlouběji reflektována, ač se po léta o dvou podobách vydání z roku 1938 z řady narážek ví. Nezval na textu Pražského chodce přerývaně pracoval v letech 1937 až 1938, v létě osmatřicátého roku se mu podařilo knihu dotáhnout a šla do tisku. Vydání bylo naplánováno na 19. září (jak uvádí sám autor v korespondenci), již 20. září vepisuje Nezval věnování do exempláře Lilly Hodáčové, 5. října věnuje exemplář sestře, o den později rodičům. Jak z těch dat vyplývá, mezitím je podepsána Mnichovská dohoda. V dobovém tisku je vydání knihy pravděpodobně poprvé oznámeno až 10. prosince (srov. Lidové noviny 46, 1938, č. 296/622, s. 3) a jeho recepce se v tisku odehraje převážně v prvním kvartálu roku 1939.

V Nezvalově fondu v LA PNP najdeme dokument dokládající Nezvalovu aktivní účast na proměně textu: brožovaný rozřezaný exemplář prvního vydání – té verze, již podepisoval pro Lilly nebo rodině – s množstvím rukopisných úprav perem a vlepených listů překrývajících eliminovaný text pasážemi psanými strojem. Zjednodušeně: autor provedl velké množství úprav, a to zejména v první polovině knihy. Vyškrtal zmínky o některých osobách (od Demla přes Marxe až k Bretonovi), o surrealismu, Sovětském svazu, a hlavně odstranil a novým textem nahradil tři pasáže, v nichž se mluvilo např. o moskevských procesech a o rozchodu se surrealistickou skupinou. Vedle autorových úprav, které musely být provedeny během října a listopadu 1938, najdeme v exempláři jen vstupy červenou inkoustovou tužkou, které s největší pravděpodobností udělal sazeč. Další doklady, zejména korektura upraveného textu, k tomuto procesu chybí (mezi exemplářem s vyznačenými změnami a finální podobou textu v knize jsou totiž další drobné posuny).

Další vydání Pražského chodce připravil Nezval ještě před svou smrtí pro své souborné – komunistickou cenzurou ovšem důkladně procezené – Dílo (Chodec vyšel spolu se dvěma v úvodu jmenovanými prózami jako 31. svazek DVN v Československém spisovateli roku 1958). Výchozím zněním bylo ono upravené vydání z roku 1938, v němž autor provedl již jen drobné změny (předtiskové podklady pro Dílo jsou dochovány ve fondu V. Nezvala v LA PNP). Pro úplnost zmiňme, že Pražského chodce podle znění z Díla vydal v roce 1981 Jiří Holý (vydání je označeno jako čtvrté, stručná ediční poznámka odkazuje k výchozímu textu z Díla jako k vydání třetímu, tj. editor si byl pravděpodobně vědom existence dvou vydání z roku 1938). A v roce 2003 Pražského chodce vydal Jakub Sedláček v nakladatelství Labyrint (4. sv. edice Karawana), který za výchozí text také zvolil autorovu poslední ruku a své vydání označil jako čtvrté, avšak v ediční poznámce (s. 173–174) zmínil studii Giuseppe Dierny (o Nezvalově próze z monografie Český surrealismus 1929–1953 /1996/), který na nejednotnost exemplářů vydání z roku 1938 upozornil.

Nyní Milan Blahynka tedy přináší znění prvního vydání, jehož zveřejnění akcelerovala – jak Blahynka uvádí – editorova korespondence s Veronikou Košnarovou v roce 2023. Podtitul nové edice (tedy „Dobře utajená neznámá verze“) lze číst všelijak. Může znamenat, že Nezval záměrně zamlčoval existenci původního znění (k jeho motivacím se ještě vrátíme). Přípustný je ale také výklad, že k tomuto „utajení“ přispíval po desetiletí sám Blahynka, neboť o textových složitostech Pražského chodce z roku 1938 věděl už takřka před půl stoletím a informoval o tom ve své monografii Vítězslav Nezval (Československý spisovatel 1981, tam s. 140). Nebyl přitom první, kdo na tuto skutečnost upozornil: v doslovu k pětadvacátému svazku Díla V. N. v roce 1974 o existenci dvou verzí píše Jiří Taufer (tam s. 639). Blahynka měl desítky let trvající možnost ono „tajemství“ odhalit. Jeho dnešní postesky nad tím, že k tomu mohlo dojít třeba v roce 2000, kdy chtěl vydat ke stému výročí Nezvalova narození velkou monografii (ale nemohl /!/, protože její vydání „naivně odkládal“ a kniha pak padla „do času, kdy se nikdo neodvážil velkou knihu vydat“ /s. 131/), působí prostě jako výmluvy. Bizarní navíc je, že v tomto „módu utajení“ autor pokračuje i při zveřejnění své nové edice, když zamlčuje skutečnost, že není tak docela prvním, kdo původní znění Pražského chodce zpřístupňuje čtenářům. Editor ve svém doslovu ani v ediční poznámce neinformuje, že původní verze Nezvalova Pražského chodce (tedy ta ze září 1938) vyšla předloni v anglickém překladu Jeda Slasta v pražském nakladatelství Twisted Spoon Press pod názvem A Prague Flâneur. Na rozdíl od edice Blahynkovy toto anglické vydání obsahuje (do angličtiny transformovaný) aparát s textovými variantami a vysvětlivky.

Jedním z velkých problémů dnešní olomoucké publikace je absence odborné redakce textu (a redakce vůbec: četné chyby, nepřesnosti v aparátu). To se naštěstí nedotklo vlastního Nezvalova textu, který je podán vcelku věrně (sondami jsme odhalili jen drobné nepřesnosti: pravděpodobně na vrub editorova podvědomí jde chyba na s. 17, kde se v pasáži – později Nezvalem vypuštěné – o stalinských procesech a popravách a o textu Bucharinovy přednášky píše ve výchozím textu: „A jsem zarmoucen, čta tuto řeč, která znamenala v roce 1934 nesporný přínos…“, ale editor bez opory v jiném prameni „pomáhá“ autorovi takto: „A jsem zarmoucen, čta tuto řeč, která, jak se zdálo, znamenala v roce 1934 nesporný přínos…“).

Oba Blahynkovy texty, doslov i ediční poznámka, se v mnoha místech dublují, přičemž mezi tvrzeními v té i oné pasáži dochází k drobným tenzím (umocněno je to ještě formulacemi na obou klopách přebalu). Navíc snad každý soudný redaktor by nechal Blahynku přepsat minimálně tu část ediční poznámky, v níž se objasňuje jazyková úprava textu. Nyní to vypadá, jako kdyby tento autor „více než sta“ (s. 139) edic žádnou ediční poznámku ve svém životě neviděl, a proto nemá ostych před formulací typu (zde při charakteristice Nezvalovy syntaxe): „Zkušená čtenářka, autorka více než třiceti čtivých knih mi řekla, že mnohá dlouhá souvětí musela číst víckrát, aby jim porozuměla“ (s. 139), popř. když čtenáři udílí lekci z vývoje lexika: „Jen minimum toho, co může dnešnímu čtenáři připadat v textu knihy zvláštní nebo jako chyba, nebylo v roce vzniku Pražského chodce chybou a někdy ani zvláštní, zastaralé, málo frekventované“ (s. 141–142). Olomoucký nakladatel tak neposkytnutím tohoto základního servisu vystavil svého editora frapantní situaci, kdy jeho edice působí jako čirý amatérismus.

V Blahynkově edici je všechno tak nějak nakašírováno. Přestože má publikace i části aparátové (doslov a ediční poznámku), nenacházíme v nich nic, co by obstálo jako textověkritické zpracování, tj. různočtení, okomentované srovnání vypuštěných a přepsaných pasáží a vysvětlivkový aparát. Aby bylo možno Nezvalovy úpravy provedené na podzim roku 1938 nějak uspokojivě interpretovat, mělo by se vycházet z širšího výzkumu dané problematiky, zejména nedostatečný je výzkum v oblasti cenzury. S ní editor operuje, ale neusouvztažňuje Nezvalův případ k žádnému příkladu z tehdejší cenzurní praxe, ani nedokládá, jaké kroky podnikl v archivech směrem k vypátrání možných záznamů o cenzuře Pražského chodce (není známo, že by toto někdo cíleně udělal, šlo by ovšem dobře navázat na pro tuto oblast zakladatelskou práci V obecném zájmu I–II /2015/ týmu Ústavu pro českou literaturu AV ČR). Vzhledem k tomu a s ohledem na dosavadní absenci dalších archivních dokumentů (které by daly možnost nahlédnout do autorova jednání s nakladatelem, jako jsou smlouvy, zvl. korespondence) i chybějících svědectví pamětníků se přirozeně otevírá velký prostor pro vyslovení hypotéz, co se vlastně po vytištění prvního vydání (nebo jeho části) na podzim 1938 stalo. Co s tím udělal Blahynka?

V úvodu svého doslovu polemizuje s výše zmíněnou Diernovou statí o Nezvalově próze (obsažené později i v autorově knize Od baroku k avantgardě a ještě dále, 2021). Podle Blahynky bral italský badatel informace „z druhé ruky“ a byl „ne dost zasvěcený do atmosféry pražských let 1937 a 1938“, protože kdyby tak nečinil a kdyby znal, „nemohl by charakterizovat druhé vydání jako postižené ‚cenzurními a autocenzurními zásahy‘, ale musel by konstatovat, že sám Nezval pozměnil svou knihu o Praze preventivní náhradou zmínek a stran, kvůli nimž by v poměrech druhé republiky mohla být celá kniha zakázána“ (s. 131). V ediční poznámce se pak na s. 139 rovnou uvádí jako fakt, že by bez provedeného zásahu kniha „celá padla za oběť pomnichovské cenzuře“. Dále Blahynka konstatuje, že pokud Nezvalova přítelkyně Lilly Hodáčová v knize Zpěv Orfeův (Odeon 1995) o této „kauze“ nic nepíše, pak jí (i dalším nejbližším) o ní Nezval nejspíš nic neřekl, a vše domluvil (ústně) s ředitelem nakladatelského koncernu Juliem Firtem, který vše také úspěšně pokryl a následně zatajil.

To vše je ale jen Blahynkův dohad, i když zní pravděpodobně. Stejně pravděpodobné ovšem může být také to, že se prostě jen nezachovaly materiály z cenzurního zásahu, nebo že z příslušných cenzurních orgánů – které ostatně fungovaly již před Mnichovem (od 17. září začíná pracovat v rámci mimořádných nařízení předběžná cenzura) – mohl přijít „neoficiální“, vlastně diskrétní podnět k úpravám, nebo že Nezval mohl úpravy udělat na popud redakce, na základě některého analogického případu (Firtova role je nejistá), stejně jako mohl být motorem změn nikoliv Nezvalův ohled na své známé třeba ze surrealistické skupiny, ale spíše jeho nedostatečně pevný charakter, atd.

Hodnocení vyslovená Blahynkou mají nízkou relevanci. Opírají se o hypotézy, které editorovi umožňují do výkladu Nezvala roku 1938 projektovat zbožná přání z celé jeho pestré vydavatelské kariéry. Změny provedené v prvním vydání Blahynka vnímá jako výsledek „bloudění“, na jehož konci pod tlakem vnějších okolností Nezvalova „kniha zvroucněla“, aby vyniklo „vyznání lásky a obdivu pro Prahu“ (s. 135; zdůrazněme, že právě to vyzdvihovala druhorepubliková recepce). Je smutné, že namísto toho, aby v doslovu vyjmenovával, v čem se Nezval mýlil a v čem zase ne („Domníval se mylně, že Stalin odvrátí strašnou válku; neodvrátil ji, ale nakonec za cenu obětování milionů lidí ji nepochybně pomohl vyhrát“, s. 134), nepoložil si raději otázku, co to znamená, když v případě Pražského chodce Nezval zaretušoval v roce 1938 svůj text tak, že s ním na rozdíl od jiných svých prací ze třicátých let nemusel po roce 1948 nic dělat a jednoduše jej přetiskl ve svém Díle.