V minulých dnech se potkaly dva hudební počiny, které jsou úzce spjaty s českou poezií. Vedle reedice alba Moniky Načevy Nebe je rudý (křest LP je plánován na 4. června) přinesl label Petra Ostrouchova Animal Music desku s výmluvným názvem Zábrana. Hudbu k básním Jana Zábrany složil jazzový klavírista Martin Brunner, nazpívala je Markéta Foukalová. (Společně už v roce 2022 zhudebnili verše Věry Koubové s názvem Svou chvíli.) Na hudební realizaci se dále podíleli klavírista Vít Křišťan a kytarista Tomáš Fuchs. Album bylo slavnostně uvedeno v pátek 15. května 2026 v pražském klubu Jazzdock a patrně jen shodou okolností tak vyšlo nedlouho před červnovým výročím Zábranových nedožitých 95 let.
Zhudebňování české poezie má dlouhou tradici. Například tvorbu undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe lze jen těžko oddělit od básní Egona Bondyho nebo Ivana Wernische, který platí jakožto inspirace pro hudebníky všech žánrů i generací už od šedesátých let. Rezervoárem textů pro řadu interpretů hlavně z alternativní hudební scény se stalo především dílo Bohuslava Reynka, Jiřího Ortena, Josefa Kainara, Václava Hraběte či Jana Skácela nebo už zmíněného Ivana Wernische. Skoumalem zhudebněné verše Emanuela Frynty (a Pavla Šruta) vydané roku 1991 poslouchají děti i dospělí dodnes. Popularitu si hravým předvedením veršů Antonína Sovy či Jiřího Wolkera a mnohých dalších získala už na přelomu tisíciletí hudební skupina Hm…; originálně s verši Antonína Sovy pracuje Jananas. Oblibu si uchovává i František Gellner (viz naposledy Vladimír Mišík na desce Vteřiny, měsíce a roky /2024/). Vysočinská kapela Listověj v roce 2022 zhudebnila vybrané vězeňské verše Jana Zahradníčka, Karel Vepřek na albu Písně ze dvora krále Magora (2024) básně I. M. Jirouse. Ve zhudebňování textů různých českých básníků soustavně pokračuje i zmíněná Načeva – na albu Průvan v hlavě (2017) šlo především o básně Sylvy Fischerové, na albu Jdem temným dnem z roku 2024 využila texty Ivana Blatného, Egona Bondyho, Vladimíry Čerepkové, Jana Hanče, Věry Jirousové, Milana Kocha, Šárky Smazalové a Pavla Zajíčka.
Dosud si ke zhudebnění vybrala Zábranu (Osm monotónních básní / Třetí) uvedená skupina Hm… (album Plán na zimu /2008/) a do jedné ze svých písňových koláží využil Zábranovu poezii brněnský Vítrholc (album All We Need Is Underground /2025/). Počin Brunnera a Foukalové vybočuje z tohoto přehledu koncentrovaností výběru a zaměřením alba výhradně na poezii Zábranovu. Brunner se prý seznamoval se Zábranovým dílem postupně – přes překlady a deníky. Zábranovu poezii objevil až poté, byl jí fascinován a dlouho se odhodlával ji zhudebnit. Deska je koncipována jako svého druhu antologie ze Zábranova básnického díla, tvoří ji jedenáct Zábranových básní z různých časových období, avšak neřazených chronologicky. Jejich výběr odůvodnil Martin Brunner následovně: „Snažil jsem se vybrat všechno možné a říkal jsem si, že to bude takový přehled jeho života a možná také trošku obraz tehdejší doby, jak se tady žilo.“ Díky působivému hudebnímu aranžmá zaznívají na albu básníkovy verše s novou naléhavostí, podtrhují melancholii z pomíjivosti okamžiků, lásek i života, existenciální tíseň i silně prožívanou úzkost z komunistického marasmu (hlavně básně-písně Mamince z roku 1950 z cesty za vězněnou matkou, Den jak had z roku 1952, v němž „nemá východu ta smutná promenáda“ či Žalm věnovaný politickému vězni Bedřichu Fučíkovi).
V pečlivě vypraveném bookletu se známou černobílou fotografií mladého Zábrany s cigaretou na přebalu jsou všechny básně přetištěny se závěrečným dovětkem, odkud byly převzaty, ač s mírně matoucím komentářem: „Básně Jana Zábrany byly použity ve znění vydaném v těchto svazcích souborného díla Jana Zábrany: Básně (editor Jiří Trávíček [sic], Torst & Mladá fronta, 1993, Torst 2023), Nápěvy (editor Jan Šulc, Torst 2007, 2023) a Havran (editor Jan Šulc, Torst 2022). Některé básně pocházejí z již dříve vydaných sbírek (Utkvělé černé ikony, 1965; Stránky z deníku, 1968) a z dříve nevydaných cyklů a sbírek (Jeviště jednoho jara, Osm monotónních básní, Lyrický deník, Stránky z deníku 2).“ Tvůrci ovšem k Zábranovým veršům přistupují s respektem – nikterak je neupravují ku vlastní potřebě. Jsou interpretovány doslovně, pouze z některých veršů či strof činí refrény, takže jejich účinek násobí. I když se tím občasně trochu vzdalují zábranovské civilnosti, k patosu rozhodně nesklouzávají.
Dcera Jana Zábrany Eva Zábranová na křtu alba poznamenala, že se její otec za svého života ničeho dobrého nedočkal a že by byl tímto projektem potěšen. Lze doufat, že si desku neopatří jen zasvěcení zájemci, ale že otevře cestu k Zábranově dílu též novým recipientům, ačkoli je zřejmé, že rovnítko mezi hudebního posluchače a čtenáře poezie klást nelze.