U příležitosti brněnského festivalu Meeting Brno, který začíná dnes a v jehož rámci se uskuteční sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení, publikujeme výňatek z knihy Emanuela Mandlera Češi i Němci (Praha, Libri 2001). Její původce, historik, redaktor a jeden čas i politik (1932–2009), věnoval dějinným událostem třicátých a čtyřicátých let 20. století a mýtům kolem nich kritickou pozornost jako žádný jiný domácí autor. „Diskurs“ příčetnější části naší dnešní publicistiky je v této věci matný možná také proto, že novináři nebo komentátoři jen improvizovaně reagují na protisudetské výpady a nedisponují myšlenkovým podložím, argumentační pronikavostí a jemně ironickým stylem, jimiž se vyznačovaly práce Mandlerovy. Úryvek ze stran 161–163 výše vzpomínané knihy vystavujeme tedy jako jisté memento.
Dnes už si jen málokdo z pamětníků uvědomuje, jak radostné a naivní bylo očekávání českého obyvatelstva během druhé světové války. Lidé očekávali nejen svobodu, ale i zadostiučinění a vyrovnání s viníky. To souviselo s vývojem v třicátých letech, kdy byla rozbita Československá republika, největší státotvorný výkon novodobého českého národa. Češi spatřovali v rozbití republiky jednoznačně vinu Hitlera, nacistů, především však sudetských Němců. Náznak sebereflexe chyběl (a chybí až dosud – ostatně podobně jako se ani na sudetoněmecké straně neobjevuje přemíra sebereflexe). Dodnes se v Česku šmahem odmítá logická argumentace, že sudetští Němci měli právo přijmout nový československý stát (1918) jako cizí, nepřátelský, a že ve třicátých letech usilovali o připojení k německému státu (jehož totalita byla tehdy ještě „nedokonalá“ a ukrývaná) právě pro integraci s vlastním národem. K bezprostředním viníkům čeští lidé připojovali Anglii a Francii, které v Mnichově souhlasily se smlouvou o odtržení pohraničí. Existovali však rovněž významní domácí viníci (kolaboranti), zejména buržoazie a velkoburžoazie, agrární a národnědemokratická strana, a všeobecně tedy kapitál. Národněsocialistická revoluce měla zabezpečit, že se v budoucnu již nikdy nic takového nestane. Z Benešových dekretů je to zřejmé.
Stojí za to zrekapitulovat, jak se revoluce, to znamená politické strany a hlavně komunisté, vyrovnala na základě této legislativy s nepřáteli a s novými poměry. Jde o prostředky v podstatě trojího druhu: o retribuční zákonodárství, o všeobecně vyvlastňovací dekrety a o vyhnání Němců (Maďarů).
Retribuční dekrety umožnily státu vypořádat se s kolaboranty. Proti tomu těžko něco namítat, kdyby uskutečňování retribuce nevedlo také k postihování lidí, kteří byli nepohodlní. To se dálo. Zvláštním echem retribuce byl zákon Prozatímního shromáždění č. 115/1946 Sb., který naopak umožnil amnestovat těžké kriminální zločince podílející se na pronásledování a vraždění sudetských Němců (platil do 28. října 1945).
Výrazně ovlivnily skutečnost obnoveného státu dekrety o znárodnění filmu, průmyslu, obchodu a bankovnictví. Měly rovněž značný vliv na veřejnost. To, že zlikvidovaly velkou a střední buržoazii, nebylo drobnému podnikání proti mysli; především však – vzhledem k všeobecnému přesvědčení, že kapitál nese obecnou vinu za velkou krizi i za druhou světovou válku – si tím komunisté naklonili značnou část národa; z hlediska mezinárodněpolitického pak Sovětský svaz.
Základem revolučního procesu bylo vyhnání Němců. V přesvědčení, že jde o konečné odstranění vnitřního nepřítele, aplaudoval mu celý národ. Nešlo přirozeně jen o to, že od třicátých let považovali Češi česko-německý antagonismus za největší ohrožení celistvosti republiky. Vyhnání bylo rovněž prvořadou otázkou majetku, kterého se pojednou Čechům dostalo v hojné míře. Využili toho hlavně komunisté, jejichž ministerstvo zemědělství uspořádalo ze zkonfiskovaného majetku „druhou pozemkovou reformu“. Ve volbách to bylo znát, na pustnoucích pohraničních oblastech to bylo rok od roku znát také. Na rozdíl od Němců se nepodařilo vyhnat Maďary. Měl je stihnout osud Němců, ale Sovětský svaz to nedovolil, a tak aspoň přišli o majetek.
Československá revoluce začala ovšem už předtím, slovenským povstáním v létě 1944, vytvořením Slovenské národní rady a tím, že se Slováci prohlásili za samostatný národ a požadovali vytvoření Československé republiky na základě rovnoprávnosti českého a slovenského národa (s Němci a Maďary už tehdy zřejmě nepočítali). Tím fakticky i formálně zlikvidovali čechoslovakismus, takže republika se mnohem výrazněji než před Mnichovem rozdělila na západní (českou) a východní (slovenskou) část. Celkově rozdělila národněsocialistická revoluce vývoj československého (českého) státu ve dvě výrazné etapy:
Československá republika (1918–1938, 1938–1939) – parlamentní demokracie, národnostní stát založený na čechoslovakismu, jehož částmi bylo i německé a maďarské (v menší míře polské) etnikum.
Československá socialistická (původně lidově demokratická) republika (1945–1989), jejíž hlavní část (české země) „byla zbavena“ konkurenčního německého etnika, a „slovanské“ obyvatelstvo se oficiálně rozdělilo na Čechy a Slováky.
Vraťme se však na počátek celého revolučního pohybu. Ani ve 20. století neustala mytizace dějin a dějinných sil, doprovázející český národ po celé 19. století. Pod vlivem spojenectví Čechů s vítěznými mocnostmi zesílila a transformovala se ve vítězně osvobozenecký mýtus. Podle něj je to, co český stát (národ) právě dělá, automaticky v souladu se světovým pokrokem, a síly, které se mu v tom pokoušejí bránit, stojí na straně reakce. Poválečná situace a to, co se dálo, tomu zdánlivě dávaly za pravdu.
Válka, jejíž předehrou byla mnichovská smlouva, se vyvinula v hrůznou světovou válku, v níž šlo o bytí a nebytí Západu. Český národ v ní stál na straně protihitlerovské koalice (tedy na straně vítězů) a uchránil tím svou existenci.
Zmíněná otázka českých zásluh na vítězství protihitlerovské koalice je zvláště aktuální. Zápasem o odčinění Mnichova, „úspěšným“ spojenectvím se Sovětským svazem a neméně úspěšným vyhnáním Němců česká reprezentace – a po ní obyvatelstvo – přidávala sama sobě nepřiměřený odlesk spojeneckých zásluh o vítězství. Takto vzniklá všeobecná pýcha a sebeuspokojení umožňují pochopit, proč česká politická reprezentace a velká část veřejnosti lpějí na něčem, co bylo ve skutečnosti úplně jinak. Dodnes je živá legenda, podle níž pražská vláda vyhnala Němce, protože jí to velmoci přikázaly v Postupimi. Ale zároveň veřejnost, rozněcovaná ultranacionalistickou publicistikou, ví, že Němci byli nepolepšitelnými nepřáteli Čechů, a jakožto vyhnanci jsou nepřátelští ještě víc.
Mýtus tedy obdržel další dimenze, zakotvil pevně ve společnosti a v následujícím komunistickém období se propojil s tradičními národními hodnotami a mýty. A tak se národ s touto etnickou čistkou, s tímto nepochybným zločinem identifikoval jako s aktem dějinné spravedlnosti. Tato identifikace, kterou únor 1948 nezeslabil, naopak posílil, trvá i v polistopadovém období. Teprve když vezmeme na vědomí, že pevnou součástí české identity je nazírání na vyhnání Němců jako na akt dějinné spravedlnosti, pochopíme, proč se Václav Havel vzdal svého původního opačného přesvědčení a přidal se na stranu této národní jednoty. Pochopíme, proč české historické vědní disciplíny, politika, žurnalistika, média, proč všechny tyto instituce buď zachovávají mlčení, nebo otevřeně obhajují vyhnání. Nechybí ani hysterie – a není jí málo.