Letos v březnu vyšly v pražském nakladatelství P3k pod názvem Lidé ve tmě terezínské deníky Pavla Fischla (později Gabriela Dagana). Záznamy jsou datovány od roku 1941 a zpočátku byly zapisovány ještě v prostředí protektorátní Prahy, poté následují záznamy z terezínského ghetta, které jsou datovány až do konce roku 1943.

Stejně jako v případě předchozího vydání Fischlova díla, autobiografické novely Jen čtyři měsíce (Praha: Argo – Ústav pro studium totalitních režimů, 2025), se na vydavatelské přípravě textu deníků podíleli Fischlův syn Michael Dagan a Michaela Rozov. Jako v případě předchozí publikace (o ní blíže zde) i zde je autorem předmluvy právě Fischlův syn a podobným způsobem v ní tematizuje intimní rovinu otcových deníkových záznamů. Popisuje však také záhadný a neobjasněný příběh cesty deníků z Terezína, kde je autor musel ponechat, až na místo jeho následného bydliště v Izraeli, kde mu je v padesátých letech předala neznámá žena. Po několika dekádách, kdy byly deníky uloženy v osobním rodinném archivu, patnáct let po autorově smrti, je objevil právě jeho syn Michael a rozhodnutím je publikovat dal čtenářům možnost nahlédnout do těchto unikátních záznamů.

Ve srovnání s knihou Jen čtyři měsíce, která tematizuje život a práci v přidružené továrně tábora Auschwitz a která byla psána retrospektivně až na svobodě, jsou deníky autentickým záznamem. Deníky zahrnují různé typy zápisů, jako jsou úvahy, vzpomínky, ale také krátké básně či prózy pojednávající nejen o životě v ghettu. Některé tyto prozaické texty jsou stylizovány například jako pohádky. Většinu z nich prostupují témata odpovídající situaci, ve které se autor v době psaní nacházel, a je patrné, že jejich psaní bylo Fischlovi jistým únikem v časech těžkého utrpení.

Centrálním tématem a motivem souvisejícím s exkluzí traumatizujících zážitků je láska a vzpomínky na rodinu, známé a přátele, o jejichž soudobé situaci autor nic nevěděl a mohl se pouze dohadovat, jaký osud je stihl. Zároveň celým dílem prostupuje evokace židovství, náboženských praktik a mytologie. Autor se mnohdy, snad ve snaze o uchování naděje, pokouší popisovat každodenní maličkosti, kterých si váží, či vnáší do neutěšené situace alespoň trochu humoru, jindy jsou však texty melancholické a přistupují k okolí až s chladnou otupělostí.

V doslovu, jehož autorkou je Michaela Rozov, je popsán Fischlův (Daganův) život po válce a jeho následná kariéra v oblasti psychoterapie i dramatické tvorby. K souhrnnému vypovězení autorovy poválečné biografie využívá editorka nejen jeho vlastní slova, ale také výpovědi staršího bratra Viktora Fischla. Doslov i předmluva jsou zároveň opatřeny fotografiemi Pavla Fischla a jeho rodiny a přátel.

V publikaci bohužel chybí komentář k edičnímu zpracování původních materiálů. Ediční poznámka (s. 14) o rozsahu čtyř řádků poskytuje pouze strohou informaci o uvádění datací u jednotlivých záznamů na základě údajů poskytnutých autorem, údaj, že přepis a uspořádání provedla Michaela Rozov, a obecných pár slov o aktualizaci pravopisu. Implicitně je v knize naznačeno, že tři číslované oddíly, které jsou datovány 1941, 1942 a 1942–1943, nejspíš odpovídají třem odděleným svazkům, sešitům, které si Fischl vedl v uvedených letech. Tato skutečnost je však patrná téměř jen díky autorovým vlastním odkazům v textu některých záznamů a editorka ji nijak neobjasňuje. Zajímavým prvkem, který byl v tištěné podobě zachován, jsou autorovy vlastní „vpisky“, komentáře, které jsou s šipkou uváděny k některým pasážím textu. Bohužel však není zcela jasné, jak přesně tyto „vpisky“ vypadaly v původním materiálu. Základní představu o podobě sešitů a zápisů v nich si lze udělat jen díky obrazovému materiálu, který zahrnuje několik naskenovaných stran rukopisu, ani ty však nejsou komentovány, a plní tak spíše úlohu grafickou než informační (jedna faksimilovaná strana otevírá vlastní text deníku za předmluvou, další faksimile najdeme na přídeštích publikace).

Je velká škoda, že vydání deníku nebylo svěřeno odborníkům. Tento vzácný dokument by si zasloužil detailnější zpracování, přesnější popis archiválií, vysvětlivkový aparát a v neposlední řadě i pečlivější textovou přípravu, neboť již z těch několika faksimilovaných stran je možné ověřit, že text edice není podán přesně. I přes absenci akribie v oblasti ediční je ale vydání deníků spolu s předchozí publikací Jen čtyři měsíce důležitým počinem v oblasti zveřejňování záznamů přeživších holocaustu. V tomto případě má navíc nejen důležitost historickou, ale vzhledem k žánrové pestrosti záznamů bezpochyby také hodnotu uměleckou.