Friedrich Bruegel román Spiklenci datoval lednem 1950. Tehdy prožíval již svůj druhý exil – poprvé Československo opustil již po mnichovské dohodě, přes Francii, Španělsko a Portugalsko se nakonec dostal do Londýna. Do Československa se vrátil v létě 1945, následně, jak zaznamenává autorka doslovu a Bruegelova vydavatelka Eva Jelínková: „K 1. lednu 1946 byl vyslán jako legační rada na československou vojenskou misi u Spojenecké kontrolní rady v Berlíně. Nejprve zde vedl politické a kulturní oddělení a byl zástupcem vedoucího mise generála Dasticha, od začátku roku 1949 misi vedl (po útěku dosavadního šéfa mise do emigrace)“ (s. 344). V květnu 1949 měl být přeložen do ústředí ministerstva zahraničí. Po jedné z cest z Prahy do Berlína byl hospitalizován v americké zóně, odkud zamířil na Západ.

Dvojí zkušenost exilu mu poskytla matérii, kterou se rozhodl zpracovat literárně. Román vyšel nejprve německy roku 1951 a o rok později i v anglickém překladu. A o letošních Velikonocích jen – s pouhým – pětasedmdesátiletým zpožděním jsme se této knihy dočkali díky překladu Jiřího Stromšíka v češtině. Je to pochopitelně znejišťující konstelace – Bruegel román napsal německy, mezitím vzniklo o totalitním Československu bezpočet memoárů i beletrie různé úrovně a kvality, padesátá léta se stala běžnou kulisou nynějšího literárního, divadelního či filmového mainstreamu.

Třebaže mají Spiklenci několik konstrukčních nedokonalostí, povedlo se Bruegelovi v románu poodhalit dvě vezdejší specifika: zaprvé v některých postavách autor umně naplňuje fascinující letargii vůči ideologii a schopnost uplatnit se v jakémkoli režimu; Franta Vymětal rozpoznává po svém zatčení dozorce, který byl ve vězení již za protektorátu: „Starší muž – to je přece pořád ještě, panebože, to se vůbec nic nezměnilo? – pan Lojza Durda z protektorátních časů, věrný služebník každému režimu. Franta jej pozdravil a okamžitě oslovil jménem a také Durda ho poznal“ (s. 59).

Zadruhé zde vykresluje zrození budoucích podpěr režimu – dychtivých, zvědavých, vlezlých, dotěrných, všehoschopných domovnic, drobných špionek, které si postavily dobré bydlo na troše šmírování, pomluv a schopnosti se vlichotit, které se rychle adaptovaly a zjistily, že absence mravního řádu může být vhodnou výbavou, jak konstatuje Bruegelův protagonista: „Viděl jsem obcházet kolem nové udavače a nové patolízaly“ (s. 71). Odpovídá tomu i Bruegelem zvolená kompozice, kde se ve střídavých perspektivách vyjevuje minulost jednotlivých aktérů zejména z protektorátní doby a kde hlavní linii vyprávění o tajné skupině, uvěznění jejích členů, chystaném procesu i marných snahách jejich přátel je zachránit, rámcuje příběh o domovníkovi a jeho přičinlivé manželce. A třebaže je Bruegel přirovnáván ke Koestlerovi a jeho Tmě o polednách, už jen tato volba výstavby, proměnlivost perspektiv a typologie postav ukazují nesouměřitelnost těchto románů. Bruegel se na rozdíl od Koestlera vydal žánrově odlišnou cestou a zvolil román s detektivní zápletkou. Spíše než svým současníkům je Bruegel blíže autorským generacím, které budou následovat.

Lze považovat za kuriózní náhodu, že v květnu 1949 se obdobně jako Bruegel pokusil o emigraci mladý úředník z Tesly. Jeho útěk se však nepovedl a na rozdíl od Bruegela skončil v táborech na Jáchymovsku, které se v Bruegelově knize objevují jako nekonkrétní, třebaže děsivá hrozba, o jejíž pravé podstatě roku 1951 nebylo příliš známo – „V Jáchymově byly doly, o nichž se šuškalo všechno možné, a lidi, kteří v takových záhadných dolech pracují, už určitě nepustí na svobodu“ (s. 126). Ale vůbec zmínka o jejich existenci napovídá o autorově velmi dobrém povědomí o místních praktikách. Tehdy ani ne dvacetiletý Karel Pecka byl zadržen na hranicích, v různých táborech strávil deset let a tato životní zkušenost se stala jeho primární inspirací pro následující dílo – a kromě jiného i pro novelu Horečka, která stihne vyjít koncem šedesátých let, kdy směl nakrátko Pecka publikovat. Oba autoři učinili totožná rozhodnutí, že blízké téma – u Bruegela nástup totalitní moci, u Pecky přímá konfrontace s ní v době její největší brutality – ztvární totožným žánrem, prostřednictvím proměnlivých perspektiv, oba za to sklidí ze strany kritiky spíše odmítavá stanoviska (jak napovídá Bruegelova korespondence, či jak v případě Pecky upozorňuje Jan Lopatka). Oba se pokusili kromě jiného tematizovat závažná rozhodnutí, jejichž důsledky mohou dopadnout na druhé osoby. Jan Horák si uvědomuje nesvobodu svého původního rozhodnutí a Antonínovu manipulaci, a aspoň na závěr se pokouší strhnout veškerou vinu na sebe: sice ho to bude stát život, avšak v naději, že druhé zachrání; dilema v Peckově novele řeší Lukáš v samovazbě sebevraždou, aby neprozradil, kam se jeho spoluvězni Bohdanovi podařilo utéct. Co v případě obou začíná spíše konzumním žánrem, detektivní zápletkou, má tragické vyústění, kde smrt obou protagonistů je konečně jediným vpravdě svobodným rozhodnutím, i když v momentu jejich sebeobětování je již jasná jistá marnost tohoto činu.

Spiklenci začínají vraždou vysoce postaveného straníka Roberta Šámala v domě č. 11, který je na dohled domovníka Malého a kde, jak se Malý domnívá, musí sídlit státní policie. Výchozí situace je tímto jasná a běh událostí rozehrán – atentátníci narážejí na nepřízeň hned v počátku, místa schůzek jsou prozrazena, jejich byty pod dozorem, konspirace prolomena, Mirek, první z dvojice útočníků, je záhy dopaden, zastřelen a okraden; druhý – Jan Horák – vyčkává na setkání s Antonínem, jeho poslední záchranou, ale právě na místě jejich schůzky je zatčen. Třebaže si to nechtějí připustit, od momentu svého zatčení tuší, že je o jejich vině a trestu už rozhodnuto, jak sám Jan připouští: „Teď neplatí absolutní ani relativní právo, teď neplatí vůbec žádné právo“ (s. 36). Veškeré síly se upnou k jedinému možnému cíli – odhalit pravou identitu a pravé jméno Antonína, v němž je možné tušit zrádce a strůjce celého činu, agenta provokatéra. Prostřednictvím jednoduché zápletky se dostáváme do složitějšího spletence – autoři drobných protirežimních letáků jsou vtaženi do předem přichystaného procesu, jehož uskutečnění pomohlo straníkům zbavit se nepohodlného soudruha. V tomto rámci se Bruegelovi víceméně daří stvořit dobré postavy – manželskou dvojici domovníků či advokáta, který si uvědomuje, že jeho praxe a představa o právu je v současném nastavení prakticky neuplatitelná, že platí jiná měřítka „nové spravedlnosti“ vynucených doznání a inscenovaných procesů.

Nejvíc Bruegelův román trpí v samotné struktuře vyprávění – střídání perspektiv, ostatně postup volený i Peckou (a Lopatkou i oprávněně kritizovaný), má v sobě jistou předvídatelnost. Některá rozuzlení jsou předem jasná, jiné zápletky nejsou zcela a bez výhrad promyšlené (příběh Horákovy přítelkyně Jarmily). Obdobně jako Peckovy postavy tíhnou někteří hrdinové Spiklenců k nevěrohodnému filozofování a jiní až k překvapivě obratnému myšlení. Škarohlídi by jistě poznamenali, že v drobnokresbě nedosahuje Bruegel kvalit Hostovského. Zatímco minulost jednotlivých postav dokáže Bruegel rekapitulovat přímočaře – proměna vztahu k Francii, pomnichovská doba, vstup do ilegality či komunistického hnutí za protektorátu – a jasně bez potřeby události zatěžovat encyklopedickými pasážemi, jindy tíhne ke zbytečné doslovnosti: „Režim všechny své odpůrce dohnal k nedůvěřivosti a podezřívavosti“ (s. 91).

Ovšem i s těmito nedostatky se nabízí otázka, proč Bruegela dnes číst, co je ona kvalita – a snad i odlišnost od toho, co je v posledních letech k dispozici na pultech. Ve prospěch Spiklenců hovoří přinejmenším schopnost zobrazit nástup garnitury, skrytou kontinuitu protektorátu a stalinských padesátých let i postupné upevňování moci prostřednictvím manipulace a intrik věrně a věcně, bez zbytečných příkras. V případě dnešních románů o padesátých letech není neběžné, že v jejich základu stojí kriminální zápletka, ale zároveň jsou zatíženy patetickým lexikem, apelativností, morbiditou a zbytečnou expresivitou: pokud by Bruegelovy Spiklence přepsala Petra Klabouchová, stříkala by ze Šámala krev a místo psychologického nátlaku by vyšetřovatelé přešli na tvrdé postupy, mučení a trhání nehtů; pokud by ho psala Kateřina Tučková, utrpěl by sice Jan Horák několik poctivých šrámů, ale nakonec by byl osvobozen a shledal by se v Marseille se svým strýčkem Jeanem, neb by takto mohl dostát autorčině zálibě v kýčovitých zakončeních. Bruegel si vystačil s minimalistickým gestem prostých vět, kde je tísnivá atmosféra příběhu umocňována blížícími se Velikonocemi. Je takto od počátku dané, že smrt a tragédie jsou nevyhnutelné – jde jen o to, v jakém budou rozsahu. Zároveň se Bruegel potvrzuje jako dobrý pozorovatel a znalec dobové reality. Odhadl, že jediný, kdo v tomto režimu bude triumfovat, jsou zástupy domovnic, zde ztělesněné paní Malou, která vyzraje nad režimem i nad manželem: „Pan Malý dobře věděl, co bude muset až do konce života každý den poslouchat“ (s. 331). Je v tom příliš nepříjemných otázek, dostatek pravdy – ale málo emocí, aby se dnes Bruegel mohl stát senzací. Jeho román je však natolik dobrý, aby se přiřadil k tomu nejlepšímu, co zachycuje člověka mezi dvěma totalitami.