Jako premiérový svazek nakladatelství Sterne vyšel na počátku tohoto dubna překlad románu Friedricha Bruegela Spiklenci. Původně německy psaný román (Verschwörer), vydaný v roce 1951 ve Švýcarsku, do češtiny převedl Jiří Stromšík a doslovem jej vybavila nakladatelka Eva Jelínková. Rok po německém originálu bylo v Londýně zveřejněno i anglické znění (pod názvem The Plotters). Jak uvádí autorka doslovu, dnešní čtenář bude Bruegelův román číst zejména v kontextu jmen jako Arthur Koestler či Jiří Weil (dodejme, že pravděpodobněji na pozadí díla Egona Hostovského či románu Únor Lubora Zinka, který byl napsán ve stejné době jako Spiklenci), níže zveřejněná recenze anglického vydání z roku 1952 dokládá čtení románu jako textu, v charakteristikách a osudech jehož postav jsou zašifrovány konkrétní exponenti poúnorového režimu. Autorem ohlasu (Skutečnost /Anglie/ 4, 1952, č. 3–4, březen–duben, s. 64–65; v rubrice Z nové literatury) je E. V. Erdely (vl. jm. Jenő Erdély, 1890–1969), autor dosud několikrát reeditované knihy o Baťovi (1932). K textu románu se v Kanonu příští týden vrátíme.

Dne 12. dubna 1949 zastřelili dva mladí muži jistého vysokého úředníka státního bezpečnostního sboru, muže, který vedle svých ostatních zločinů způsobil smrt ženy jednoho z nich. Pachatelé se domnívali, že jednají jako členové podzemního hnutí proti bolševikům, ve skutečnosti však jednali na popud jistého agenta provokatéra, známého jim pod jménem Antonín. Na tento základní a osudný omyl přijde Jan Horák, jeden z pachatelů, až ve vyšetřovací vazbě pomocí svého příbuzného z Francie a svého advokáta. Fotografie agenta-provokatéra v Horákově bytě totiž dokazuje, že nejde o nikoho jiného než o tajemníka v ministerstvu vnitra a vysokého hodnostáře komunistické strany Pavla Švece. Ačkoli v úřadě má jen hodnost tajemníka, jeho funkce ve straně je tak důležitá, že jeho krátký přípis na adresu generálního tajemníka komunistické strany postačí k tomu, aby mladého Horáka jednoduše popravili v cele a pak vyhlásili do světa, že spáchal sebevraždu.

To je ve zkratce obsah anglického románu Spiklenci (The Plotters, naklad. Gollancz, London, 1952), jejž napsal Bedřich Bruegel asi před dvěma lety. Škoda, že nakladatelství nemohlo tento román vydat o několik měsíců dříve, kdy zatčení vysokých funkcionářů československé komunistické strany by mu bylo dalo vysokou míru aktuality. Nepochybně však ještě v Československu dojde k událostem, které poptávku po takovémto aktuálním románu zvýší, zejména když typy v něm popisované zůstanou vždycky zajímavými.

Bedřich Bruegel není v literatuře nováčkem, i když román Spiklenci je jeho první dílo, které vychází v Anglii. Až do r. 1934 byl dobře znám v rodné Vídni jako „moderní“ básník a stoupenec sociálnědemokratické strany (už tehdy se zdálo velmi důležitým vědět, kdo patří ke které straně). Bruegel bojoval se zbraní v ruce v proslulém domě Karla Marxe proti Dollfussovým fašistům a po porážce musil utéci do Prahy – matka byla Pražanka –, kde pokračoval v své literární činnosti. Za války byl zaměstnán v knihovně československého ministerstva zahraničních věcí v Londýně a po válce, jako znalec německých poměrů, byl přidělen čs. vojenské misi v Berlíně. Po únoru 1948 se pomalu stal skutečnou hlavou berlínské mise a v roce 1950 utekl do Švýcar a posléze do Londýna. Jako dočasný zástupce komunistické vlády měl Bruegel patrně možnost nahlédnout trochu do špionážní a protišpionážní služby komunistů a román Spiklenci je toho pádným důkazem.

Jeden z přátelsky nakloněných kritiků srovnal Spiklence s Koestlerovým nyní už klasickým románem Tma v poledne. Umělecky je toto srovnání přiléhavé ovšem jen do jisté míry, na druhé straně však Bruegelova výhoda před Koestlerem spočívá v tom, že Bruegel většinou popisuje lidi a poměry, které jsou jemu i mnoha jeho čtenářům známé z osobní zkušenosti.

Jednou z jeho osobností je na příklad soudruh Hugo Kladenský, generální tajemník komunistické strany československé. Kdo by tu nepoznal Rudolfa Slánského? „Soukromé tajemství, které před každým tajil, bylo, že miloval svou rodinu a těžce nesl, že jeho rodiče se od něho názorově tolik lišili. Kladenského rodiče byli pobožní. Jeho otec byl koželuh, který měl co dělat, aby uživil rodinu a který si nemohl dovolit poskytnout středoškolské vzdělání oběma svým synům. Světské školení ostatně považoval za věc marnou a trestuhodnou. Oba synové měli být koželuhy, jejich duchovním potřebám měla stačit náboženská výchova. Co nebylo v Tóře a Talmudu, nestálo za to vědět. Synové nenáviděli otce, ale milovali matku. Otec brzy zemřel, a tak synové mohli dostat jiné zaměstnání a později se přidat ke straně. Teprve při otcově smrti se ukázalo, že Hugo u něho nenáviděl něco, co bylo jednou z jeho lepších vlastností: svéhlavost, s níž lpěl na svém přesvědčení a kazatelskou vášeň, která netrpěla, aby v jeho domácnosti někdo měl opačné názory. Matka synovu kariéru sice neschválila, avšak psala mu a přijímala peníze, které jí posílal; neostýchala se však nazývat jeho život bezbožným. Nikdy neviděla snachu a nyní, když se syn vrátil domů, bylo už pozdě. Matka byla usmrcena plynem v Osvěčimi. Vždycky, když byl v noci sám v úřadě, tázal se sebe sama, zda by mu neodpustila, zda by neuznala, že měl pravdu nyní, kdy by ho mohla vidět na vrcholu jeho dráhy, nyní, když byl mezi nejmocnějšími v zemi. Věděl, že na tuto otázku nikdy nebude moci najít odpověď, přesto však se o to stále snažil. Věděl, že v nejlepším případě by mu byla řekla asi toto: Dítě moje, jsem jenom stará žena a nerozumím těmhle moderním věcem. Ty jen pomáhej svému bratrovi a nedopusť, aby se mu stalo něco zlého; byl vždycky slabé dítě, ale nikoli zlé. Hugo věděl, že toto by byla asi matka řekla, a proto stále podporoval bratra, který kradl, běhal za sukněmi a dělal ostudu straně i Hugovi.“

Pod jménem Fritz Moldauer, myslím, Bruegel popisuje brněnského tajemníka strany Otu Šlinga a jeho Lída Sladká patrně není nikdo jiný než paní Švermová. Steiner z ministerstva zahraničního obchodu je asi před třemi lety zmizelý pan Loebl – vesměs osobnosti, které kdysi byly v čele strany a dnes sedí ve vazbě, jsou-li vůbec naživu. Agent-provokatér Pavel Švec zpodobňuje možná také někoho v Praze, právě tak jako ruský zplnomocněnec ministerstva vnitra Nikolaj Vasiljevič. Docent Jablonský, z něhož komunisté chtějí udělat francouzského špiona, ačkoli o něm vědí jen tolik, že litografoval malé protibolševické letáky – autor tu podává mistrovský rozhovor mezi policajtem a docentem –, vypadá také, jako by byl vzat přímo ze života. Básník Bruegel popisuje lidi, kteří se dostali mezi dva kameny, s neobyčejnou láskou a jemností.

Škoda, že lidé v Československu nemají nyní možnost přečíst si tento román. Způsobil by senzaci, jako málokterá kniha, napsaná o soudobém Československu.