Čas, který uplynul od úmrtí Přemysla Blažíčka (16. 4. 1932 – 26. 4. 2002), zaráží nejen svou téměř čtvrtstoletou délkou, ale také tím, jak na poli autorovy působnosti – interpretace uměleckého díla a literární lexikografie – nevzniklo na jeho bývalém pracovišti za tu dobu nic, co by bylo možné postavit vedle Blažíčkových prací, a to i v nějak uctivé vzdálenosti, v navazujícím nebo v nějak plodně polemickém vztahu.
Snad nebude přespříliš zjednodušující, když u této příležitosti připomeneme rys, který sjednocuje Blažíčkovy knižní monografie i práce časopisecké. Je to položení otázky, která nejenže nenapadla a nenapadá nikoho jiného, ale především se jí ten, kdo se táže, ocitá v nejkrajnější pozici, vystavuje se riziku – od nechápavého, udiveného nerozumění až po více nebo méně podloudnou ostrakizaci. Dva příklady.
Když na jaře a v létě 1966 probíhala v Literárních novinách diskuse o úrovni současné české prózy, reagoval v ní Blažíček na příspěvek jednoho ze svých tehdejších kolegů z Ústavu pro českou literaturu. Šlo o reflexi literárněkritických kritérií padesátých let. Jejich strnulost pisatel nijak nezakrýval a jako jejich reálnou slabinu podtrhl, že systém těchto hodnot „nebyl adekvátní věci, a to natolik, že se do něj nevešla řada uměleckých děl a autorů“.
Blažíček na to namítl, že „neadekvátnost věci“ není slabina toliko stalinského teroru v literatuře, ale neoddělitelná vlastnost každého uměleckého programu, a pojmenováváme-li kontext evidentně pokřivený politickou mocí takto rozumářsky, „mlčky ho rehabilitujeme“. V seriálu statí, v nichž na adresu tehdejšího spisovatelského establishmentu jinak zaznívala řada kritických vyjádření, bylo něco takového pro redakci Literárních novin příliš, a Blažíčkův příspěvek raději neotiskla (zveřejněn byl až v knižním souboru autorových prací z roku 2002 Kritika a interpretace).
V devadesátých letech byl Blažíček v akademickém ústavu členem autorského kolektivu Dějin české literatury 1945–1989. Kapitoly psané pro tyto Dějiny publikoval jako jeden z mála z tohoto kolektivu samostatně v letech 1998–2002, s vědomím, že při celkové redakci budou původní verze přípravných studií radikálně přepracovány.
Když pak čtyřsvazkové kompendium v letech 2007–2008 vyšlo, ukázalo se, že výraz „radikálně“ je jistým understatementem. Následující příklady – na nichž můžeme vidět postupné vytrácení Blažíčkova textu od alibistického zamlžení přes variaci na zcela jiné téma až po holé vymizení – ukazují způsobem bezmála zarmucujícím, jak redakční kolektiv Dějin na počátku 21. století zůstával hluboce zakořeněn v postupech, jež Blažíček diagnostikoval čtyřicet let předtím, v „metodě taktizování, ústupků, postranních obav a záměrů, jež už nakonec znemožňuje prostý a přímý přístup k věci“.
Například nad Hrubínovou Hirošimou konstatoval, že šlo o cyklus „výrazně sice ovlivněný nežádoucí poetikou Skupiny 42, ale zároveň s žádoucí protiválečnou tendencí. Mladý (a jak se později ukázalo, na výkyvy politického ovzduší vždy pohotově reagující) kritik Jiří Hájek podrobil cyklus zásadnímu odsouzení, které předznamenalo radikální proměnu uznávaných literárních kritérií, přesněji: zavedení jejich oficiální normy. Umělecké zaměření a hodnota sbírky zůstaly bez povšimnutí, útok byl veden pouze na tematiku z hlediska její společenské prospěšnosti, omezené na politický zájem právě se konstituujícího režimu.“ – V Dějinách (díl II, s. 182) stálo: „Sbírka, poetikou i zájmem o všednodenní prostor lidského bytí připomínající básnické výboje Skupiny 42, přinášela dobově vítané protiválečné téma, avšak deziluzivností a zájmem o konkrétní svět obyčejného člověka, vydaného na pospas pomíjivosti života i atomové smrti, vyjadřovala pocity, které byly pro radikální hlasatele nového umění nepřijatelné. Mladý kritik Jiří Hájek ji proto podrobil zásadnímu odsouzení; ponechal stranou básníkovu poetiku a svůj útok vedl především na autorův subjektivismus a tematickou rovinu cyklu, kterou hodnotil z hlediska aktuální společenské prospěšnosti.“
O Nezvalovi padesátých let Blažíček napsal, že pokud „básník ,zpívá zpěv míru‘, nevyhne se sice také několika málo slokám nezbytným k politickému úspěchu celé poemy, ale jinak jejímu zaměření nelze zdánlivě nic vytknout. Zdánlivě. Poema, které se nabízí cokoliv z mírového života i z jeho ohrožení, poskytuje Nezvalovým enumeracím až příliš bezhraničný, neinspirativní prostor v úzké hodnotové škále povoleného, či ještě užší žádaného. Báseň tak s hladkou monotónní setrvačností kupí banality, tu a tam ozvláštňované ukázněnou metaforikou; marně se báseň snaží předstírat, že její ,úvodníkový‘ patos je nesen tryskajícím proudem obraznosti. Poemu předznamenává věnování: ,Všem bojovníkům za mír‘; spíše než o mír šlo (ve sdělovacích prostředcích i v básni) o boj, ale ve skutečnosti ne za mír. Všeospravedlňující nutností neustálého boje proti nepřátelům míru režim vedl skrytý boj o svou existenci na domácí frontě, básník také o svou.“
Redakce Dějin (tamtéž, s. 186) to převyprávěla takto: „…Nezval zaujal patosem poemy s emblematickým titulem Zpěv míru (1950), jejíž tematické zaměření předznamenalo věnování ,Všem bojovníkům za mír‘ a kterou uzavíralo básníkovo ztotožnění se s vojákem střežícím mír: ,Zpívám si, stoje na stráži, / zpívám zpěv míru!‘ Celá tato rozsáhlá báseň, volně inspirovaná Eluardovou básní Liberté, má invokační charakter; je vystavěna z rytmicky a intonačně pravidelných pětiveršových strof, vždy zakončených refrénem ,zpívám zpěv míru‘. Mísí se v ní patetické apostrofy, svolávající lidstvo k boji za mír, s enumeracemi, které v osamostatněných větách vyslovují citově naléhavá přání básníka (,Aby byl člověk dlouho živ, / aby měl pastýř hojnost mléka / a rybám nevytekla řeka / v mé vesničce a kdekoliv, / zpívám zpěv míru‘), a s verši určujícími, pro koho a proč je tento zpěv zpíván (,Pro dlouhé noci mlynářů, / jimž ťuká na mlýnici datel, / pro šťastný život bez nepřátel, / bez sobců, bez mamonářů / zpívám zpěv míru‘).“
A příklad pasáže z Blažíčkových původních studií, která byla z textu Dějin vyloučena: „Mimořádný důraz na básníkovu osobu vnucuje otázku po souvislosti povahy díla s básníkovým charakterem. Literární teorie se většinou od této problematiky už dávno distancuje, ale literatura první poloviny padesátých let ji nebývalým způsobem zaktualizovala. Literární historik, zabývající se tímto údobím, jí stěží může nedbat, musí se naopak distancovat od jejího zkresleného běžného pojetí tím, že v ní provede důležité rozlišení.“ – Myslím, že je to dobré slavnostní motto celého redakčního kolektivu.