Jaromír Typlt – spiritus movens všech vydavatelských aktivit spojených s literární tvorbou básnířky a malířky Hany Fouskové (1947–2015) stojí za vydáním prvního souboru jejích veršů, který v tomto roce vychází pod zastřešujícím názvem Zaříkávání smrti v brněnském nakladatelství Větrné mlýny. Redaktorkou svazku a autorkou ediční poznámky je Zuzana Gabrišová, doslov ke knize napsal Luděk Lukuvka. Svazek mapuje Fouskové básnické dílo od šedesátých let po poslední, nedokončenou sbírku, velkoryse pojatý ilustrační doprovod knihy (takřka dvacítka reprodukcí jejích olejomaleb) je sestaven z prací vznikajících od devadesátých let.

V rozhovoru o své tvorbě pro Revolver Revue Fousková o své poezii řekla: „Ale psaní básniček nemůžu ovlivnit. Básničky ze mě lezou hotové, často v situacích, kdy je nejsem schopná zapsat“ (RR č. 75/2009; citováno podle RR rozhovory, 2016, s. 551). Takto lakonicky postihla autorka vznik svých temných, ze samoty vyrůstajících veršů, jejichž napětí je vytvářeno nenásilnou konfrontací duševního světa s okolní přírodou a vesmírem. Originalita básnické výpovědi je navíc umocňována také osobitým pojetím struktury básně, a to zejména vzhledem k často absentujícím titulům, nestrofickému členění, zcela minimalistické interpunkci a originální práci s rýmem.

Právě vydaný knižní soubor sleduje jednotlivé fáze, v jakých bylo Fouskové básnické dílo postupně zveřejňováno, od prvního vydání básní s názvem Jizvy (Liberec, Fokus MYklub 1998), přes Troud, knihu, jež obsahuje jak texty z předchozí sbírky, tak i Jizvy II (knihu za přispění J. Typlta k vydání připravili Viola Fischerová a Vladimír Justl; Brno, Host 2003), až po dosud poslední knižní vydání jejích veršů, jež pod názvem Psice – a opět v Typltově edici – vydal v roce 2008 dybbuk. Soubor uzavírá oddíl o dvanácti číslech s názvem Zaříkávání smrti, který je výborem z básní z posledního tvůrčího období.

Z edičního hlediska by se daly nové publikaci vytknout dvě věci: redaktorka ponechala doprovodné texty původních sbírek na místech, kde se nacházejí v prvních vydáních, což má ten efekt, že v knize mj. nacházíme Ediční poznámku Z. Gabrišové na konci svazku na s. 181–182, ale současně strana 147–151 přináší stejnojmenný aparátový text (editora J. Typlta) z vydání Psice z roku 2008, který je navíc informačně bohatší. Tyto poznámkové texty rozeseté po celém svazku měly být spíše přetransformovány do nového tvaru, anebo mohly být umístěny formou plné citace do stávající závěrečné Ediční poznámky.

Je také škoda, že edice aspirující na soubornost, vycházející deset let po autorčině odchodu, neobsahuje v edičním komentáři přeci jen více deskripce zpracovávaného materiálu. Strohost pojetí popisu vydávaných textů způsobuje totiž i nejasnosti. V případě závěrečného oddílu se na s. 181 dočteme, že byl sestaven ze dvou souborů, jednak z „nedokončené sbírky Zaříkávání smrti, již ze svého archivu poskytla Ivana Myšková […], a souboru poskytnutého Luďkem Lukuvkou. Při výběru bylo dbáno na osobitost poetického hlasu Hany Fouskové tak, aby její literární dílo promlouvalo silně a jednotně.“ Přestože deklaraci o zachování „osobitosti poetického hlasu“ věřit lze, užitečnější by bylo poskytnout čtenáři informace o tom, co ony dva soubory obsahují, jak vypadají, respektive co z nich zůstalo netištěno.

Ponecháme-li stranou soustavnost editorovy péče o výtvarné dílo H. Fouskové, je vydání Zaříkávání smrti v případě jejího díla literárního jen svého druhu přesunem do tábora pod vrcholem osmitisícovky. Ke zdolání pomyslného vrcholu teď chybí Typltovi edičně uchopit a v knižním celku (ukázky byly publikovány opakovaně časopisecky) prezentovat jediný, rozsáhlý autorčin román Schizofrenička.