Vydáním sborníku Zbyněk Hejda, dílo – život – reflexe na přelomu roku pokračuje Revolver Revue ve volné řadě monografických publikací věnovaných uměleckým a kritickým osobnostem. Dílo a životní postoje Ivana M. Jirouse, Jana Lopatky, Andreje Stankoviče redakci časopisu formovalo nebo inspirovalo už od jeho založení v polovině osmdesátých let, s většinou z nich Revolver Revue autorsky i poradně dlouhodobě spolupracovala. Básník, překladatel, historik a redaktor Zbyněk Hejda byl proto celkem logicky další volbou odborného zájmu.
Základem knihy je podobně jako u předchozích jmen vědecká konference pořádaná ve spolupráci s univerzitní institucí (FAMU v letech 2013 a 2019 v případě Jirouse a Stankoviče; Ústav české literatury a komparatistiky FF UK v letech 2017 a 2024 u Lopatky a Hejdy; v listopadu 2025 se ve Šporkově paláci konalo dvoudenní sympozium o Bedřichu a Jitce Fučíkových…). Oproti běžným a zpravidla formálním akademickým konferencím se setkání pořádaná Revolver Revuí vyznačují prolnutím profesní sféry s mimouniverzitními odborníky a s širokou obcí zaujatého publika. Program sympozií se neskládá z přihlášek na veřejnou výzvu o příspěvky (tzv. call for papers), nýbrž jej koncipuje redakce časopisu a zamýšlená témata projednává s účastníky takříkajíc na míru (de facto jsou tak všichni oslovení řečníci tzv. keynote speakers, s tou výhradou, že prezentované příspěvky se mají vejít do cca 20 minut a jsou otevřeny diskusím, v nichž pak nebývá výjimečný polemický tón).
Monografie vycházející poté se zhruba ročním odstupem od konference nejsou ovšem sumářem proslovených referátů, nýbrž knihou, kterou redakce Revolver Revue koncipuje nově. I v případě hejdovského setkání, jak píšou v úvodu editorky Edita Onuferová a Terezie Pokorná, nejsou vydávány všechny proslovené příspěvky, ty zařazené jsou pro tištěnou podobu nejen zevrubně redigovány, ale často podstatně přepracovány nebo rozšířeny, některé vznikly až pro sborník nebo byly převzaty odjinud a dále upravovány či doplňovány. Doprovází je bohatý obrazový materiál, tvořící biografickou linku svého druhu (v hejdovské publikaci je fotografická dokumentace unikátnější než u předchozích třech sborníků: naprostá většina snímků je reprodukována poprvé).
Zbyněk Hejda vystoupil jako autor v Revolver Revui už v samizdatové éře. Do č. 10 z léta 1988 byla zařazena jeho sbírka Tři básně (převzatá ze samizdatové edice KDM, kde vyšla v roce 1987). Autor byl za ni vyznamenán „Cenou RR Makers za rok 1988“, kterou časopis udílel od roku 1986 v rámci čilého redakčního a společenského ruchu, jejž ve svém okolí pronikavě – z hlediska komunistické moci: škodlivě – rozvíjel. Po letech na to Hejda zavzpomínal: „Udělení Ceny Revolver Revue bylo pro mě velmi povzbudivé, protože jsem si uvědomil, že mou poezií může být oslovena vzdálená mladá generace.“
Tři básně se pak staly součástí páté autorovy sbírky Pobyt v sanatoriu, která vyšla poprvé tiskem rovněž v RR, v jejím 16. čísle z června 1991. Z mnoha dalších momentů autorsko-redakční spolupráce zdůrazněme (a) vydavatelskou účast Revolver Revue na knižní řadě Sbírky Zbyňka Hejdy, která v letech 1992–1993 v záměrně prosté a současně graficky výlučné podobě (nesešité a nerozřezané archy s původními ilustracemi vložené do tužších desek se zadní chlopní) přinesla tehdy kompletní básnické dílo, (b) Hejdovy původní příspěvky v komponovaných blocích RR o hrdinství (č. 28 z května 1995), o práci v antikvariátech, resp. o činnosti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (obojí v č. 33 z ledna 1997), o básníku a prozaikovi Ladislavu Dvořákovi (č. 41 ze září 1999), o pozdních básních Ivana Blatného (č. 47 ze září 2001), (c) trvalou vykladačskou pozornost věnovanou obrazům a grafikám Viktora Karlíka (jednoho z redaktorů RR) v úvodních slovech na vernisážích výstav (Kanály v Divadle Na zábradlí v říjnu 1992, obrazy v Galerii Litera na Karlínském náměstí v lednu 1999) nebo k albu linorytů (Linolea, 2000; rozšíř. s tit. Černé práce, 2004), (d) večer Pocta Zbyňku Hejdovi, jejž redakce RR uspořádala na Nové scéně 20. 2. 2010 a kde vystoupili Petr Borkovec, J. H. Krchovský a Ivan Matoušek.
Po autorově smrti (16. 11. 2013) uspořádala Revolver Revue anketu, v níž osmnáct spisovatelů formulovalo svůj souladný nebo kritický vztah k Hejdovu dílu (č. 94 z března 2014). V monografickém sborníku na to de facto navazuje přepis debaty, kterou po skončení konference vedli Robert Krumphanzl a Marek Vajchr s Ivanem Matouškem, Pavlem Kolmačkou, Vratislavem Färberem a Miloslavem Topinkou. První tři jmenovaní koncipovali své odpovědi znovu písemně, a – podobně jako v anketě z roku 2014 nebo při vystoupení na Nové scéně v roce 2010 – na čtenáře doléhají nejen osobní konfese a různé biografie nebo kontexty, do nichž Hejdovy básně vstupovaly, ale často v odpovědích zazní i citát nebo narážka na básníkův text. Verš nebo úryvek z prózy v takovém výřezu rezonuje intenzitou, kterou v původním projevu snad – alespoň pro pisatele těchto poznámek – ani neměl. Matouškovo „podobně mne stále více znepokojují verše ,a je zameteno, / čistě zameteno po životě‘“, Färberova kontrakce poslední věty z prózy Nikoho tam nepotkám: „cesty zarostou… obklopí mě prázdnota… nikam nikdo nepůjde… už nikdy tam nikoho nepotkám“, Kolmačkovo shrnutí: „nepřestávající pospolitost s mrtvými“.
Hejdovu básnickému dílu se z nejrůznějších perspektiv v monografii věnují Libuše Heczková (o tělesnosti autorovy poezie), Marek Vajchr (o lapidární dramatičnosti proměňujícího se díla), Robert Krumphanzl (o „bdělém, snovém, viditelném, neviditelném…“ v Hejdově poezii), Elisa Bin (o hláskové instrumentaci, překlad Martina Pokorného z italštiny), Petr Jindra (o sémantice výtvarného umění v autorových literárních textech), Marie Langerová (o zkušenosti „potomnosti“ u Hejdy a Jiřiny Haukové) a Jean-Gaspard Páleníček (o dotyku Hejdovy poezie s tvorbou Holanovou).
O autorových překladech Emily Dickinsonové pojednal Petr Onufer (doprovod nebo protějšek k jeho studii představuje rozhovor s Alicí Hyrmanovou McElveen, která na překladech, vznikajících v sedmdesátých letech, spolupracovala), autorskou redakci prózy Nikoho tam nepotkám v rukopisu, strojopisu a prvotisku přiblížil Antonín Petruželka, příspěvek o Hejdovi-editorovi napsal pro sborník Michal Kosák.
Přehled o autorových nebeletristických kritických textech zpracoval Adam Drda a v druhém svém příspěvku zdokumentoval tlak Státní bezpečnosti na manžele Hejdovy. Jan Vevera vydal svědectví o autorových přednáškách kulturní antropologie a seminářích v první polovině devadesátých let na 1. lékařské fakultě UK. Autor tohoto textu podal zprávu o domácí knihovně Zbyňka Hejdy. Nejpodstatnějším životopisným materiálem je rozsáhlé a vícevrstevné interview se Suzette Gazagne-Hejdovou, zasahující nejen sedmdesátá a osmdesátá léta v Československu, ale i protestantsko-levicové milieu jižní Francie přelomu padesátých a šedesátých let nebo reflexi polistopadové atmosféry v Čechách.