Nakladatelství Academia přichází s ediční řadou, která dostala trochu tajemné, maličko provokativní, a priori hodnotící a pro někoho spíše trapné jméno Obluda. Jako její první svazek ke čtenářům putuje nové vydání knihy Karla Schulze Tegtmaierovy železárny, která s podtitulem Komunistický román vyšla poprvé (a také naposledy) v roce 1922; předmluvu k přítomnému vydání Schulzova románu napsal Jakub Vaníček.

Kdo za Obludou stojí, jaký bude její program a jakých dalších titulů se může čtenář v budoucnu dočkat, to se z vydané publikace nedozvíme. Lze se tak domnívat, že Obluda je kolektivním produktem upečeným v redakci na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice, že v případě jejího názvu odkazujícího ke stejnojmenné poválečné malotirážce jde o skrytý vtip a že zveřejnění Schulzovy prvotiny předznamenává ediční plán, který bude sledovat další díla tu více tu méně poznamenaná komunistickou ideologií. To se ale tedy uvidí.

Ideologii ale nechme ještě moment spát a zastavme se nejprve u toho, jaký servis text románu dostal. Pět odstavečků nepodepsané (editor není uveden ani na copyrightové straně, ani v tiráži) ediční poznámky informuje mj. letem světem o jazykové přípravě – to ovšem necháme v tuto chvíli zcela stranou. Jedinou informaci k historii textu uvádí poznámka v úvodním odstavci, přičemž se nezmůže než na konstatování, kdo knihu v roce 1922 vydal a kdo vytiskl. Tato strohost je zvláštní v situaci, kdy je vydáváno dílo sto let staré, najmě takové, jehož myšlenkový svět – jak uvidíme dále – tlačí zúčastněné k formulačním tanečkům v jiných částech publikace.

Schulzův debut prostě není Kámen a bolest, jehož text byl vydán v kritické edici, a tudíž může být s podobně strohou ediční poznámkou (s odkazem na základní ediční výkon u předchůdců) předhozen čtenářským masám. Zde ale chybí alespoň základní informace typu: zda se dochoval nějaký předtiskový materiál (asi ne), zda nebyla nějaká část románu zveřejněna časopisecky (byla) apod. Je proto oprávněné klást si otázku, proč vůbec tímto způsobem vydávat texty tohoto druhu, když není vůle věnovat jim základní odbornou péči.

Nejistota, co který text vyžaduje, indikuje mnohem hlubší tápání v historických jevech a limity historického povědomí vůbec. Na zadní straně obálky v anotaci (v níž musíme opravit: Schulz nenapsal svůj román „v reakci na události konce roku 1921“, nýbrž roku 1920) čteme: „Dnes, kdy má společnost za sebou čtyřicet let komunistické vlády, působí autorovy vize příchodu lepší, spravedlivější budoucnosti samozřejmě hořce ironicky; autor ani jeho čtenáři nemohli tušit, jak obludný [aha!] násilný režim vítězní komunisté později vytvoří.“ V prvé řadě vyjasněme, že máme za sebou sice čtyřicet let vlády KSČ, ale také skoro čtyři desítky let vývoje společnosti v prokazatelně pluralitních poměrech. To je dlouhá doba, v níž vyrostly generace čtenářů, na něž nové vydání tímto zcela rezignovalo, a vábení potenciálních čtenářů na obálce knihy proto působí spíše jako anachronismus.

Zoufale ahistorická je i Vaníčkova předmluva. Je také k pláči bez fundusu (s jedinou výjimkou: citován je Vladimír Křivánek). Schulz je v ní pojímán jako objekt, který se prostě zjevil – bez kontextu, bez předchůdců a souputníků. Tegtmaierovy železárny v jeho očích zejména anticipují mistrovství pozdějšího Schulzova opus magnum. Pro Vaníčkovu optiku je nutno sáhnout ke slovníku z politologie: je bipolární. Kdesi v čase je Schulzův román a tady jsme my. Pro doklad uvádíme závěrečnou pasáž z Vaníčkovy předmluvy: „Symboly bolševismu tu [v románu] ještě planou ohněm původní síly, nezkalené historickými debakly, vyvolávají hrůzu nejen v očích kapitalistů, ale i ozbrojených složek státní moci, a umožňují zahlédnout svět, v němž komunisté mohli být ‚všude‘. ¶ Z dnešního úhlu pohledu se někdejší ryzost zvrhává v antikvární frašku. Proletkultový večer se jeví jako předchůdce nedělních chvilek poezie, obrazy luxusu nás jen stěží přesvědčí o tom, že právě nahlížíme do soukromí nejdůležitějším lidem v republice. Celá obraznost tohoto díla jako by ztratila na významu a ustálila se v dílo, jímž od počátku rozhodně nechtěla [sic] být. To ovšem v žádném případě neznamená, že bychom se o takové čtení neměli pokusit; snažili jsme se ukázat, že jeho témata zůstávají v některých ohledech aktuální i dnes. Pokud jde o jejich ztvárnění, o jejich patos, zůstává už jen na čtenáři, jak moc je ochoten si ho připustit v době, která se vzdala velkých umělecko-politických projektů“ (s. 18–19).

Sugeruje se tu jednoznačnost působení uměleckého díla v době jeho vzniku, operuje se zde s představou interpretačního vakua, prostě jako kdyby žádný literární historik Schulzův výkon zpětně nehodnotil. Ani přijetí Tegtmaierových železáren v první polovině dvacátých let přitom nebylo pouze takové, jakým by ho Vaníček chtěl mít. Dobová recepce, o níž autor předmluvy neřekne slova, ukazuje mnohem živější debatu nad právě vyšlým románem, jemuž se dostalo podstatně odlišného hodnocení, než které mu určuje Vaníček. Ten by se s oním „planoucím ohněm“ a „ryzostí“ možná shodl s A. M. Píšou, který vychválil Schulzovu prvotinu v Neumannově Proletkultu, ale už ocenění, které přinesl stranický orgán Rudé právo, do koncepce autora předmluvy nezapadá: „Naturalistické scény ze stávkového ovzduší železáren střídají se tu s patetickými, filozofujícími oddíly, v nichž snaží se Schulz ztělesnit ideové pozadí děje a zase s jakousi mnohomluvnou rétorikou, jíž chce autor zachytit sjednocení davového myšlení a sociálního jeho významu. A tak podává nám Schulz prozatím jen pokus, který však je zajímavý a dokumentární, třeba mu leckde chybělo jistoty bezprostředního prolnutí látky“ (J. Hora).

Dalšími citáty lze doložit, jak doboví referenti vnímali schopnosti autora v oblasti výstavby románové kompozice, modelace postav, užití jazykových prostředků, zejména však jak se mu podařilo zvládnout zjevnou tendenčnost svého díla:

Recenzent Cesty J. O. Novotný označil román en bloc za omyl a zdůraznil: „[…] kniha Schulzova [není] ani experimentem, rozumím-li dobře tomu slovu, které mi značí odvážný pokus o novum, výboj, statečnou plavbu za objevením nové pevniny. Není experimentem ani ve smyslu obsahovém, tím méně z hlediska formálního, ačli si autor příliš nezakládá na lyrismech, jimiž jeho práce je přeplněna a které v poměru k chtěné revolučnosti náplně vyjímají se velmi bizarně a vzbuzují mnohdy vzpomínku známého výroku Havlíčkova o originálnosti stůj co stůj. Neboť nedovedu se skutečně nadchnouti pro tak zkonstruovanou frázi, jako je tato perutná věta, již pronáší mladý student Hlučina k Heleně Franclové: ‚Kdybyste si oči třeba modrýma pentlema (nač ty duály?) zavázala, přece vám je dobrými slovy rozváži,‘ tolik upomínající – ó hrůzo! – na literární klenotnici Růženy Svobodové.“

Rozpaky nad Schulzovým románem vyslovil také Václav Brtník (Zvon): „Bylo by tu očekávati, že nové hnutí myšlenkové, jež chce získávati pro své zásady formou výpravné prózy, upoutá námětem, zaujme spádem, přesvědčí logikou, že pro nové myšlenky nalezne nový, nově ražený, hutný a ukázněný výraz. […] A jsme šeredně zklamáni! Karel Schulz […] nedovedl na 180 stránek svého románu vypraviti ideově více než přemílání vyzývavých a řinčivých hesel, pro jejichž přijímání je třeba podivuhodné bezmyšlenkovitosti a nerozvážnosti.“

Nedomyšlenost, až prostoduchost viděl v Schulzově románu rovněž Štěpán Jež (Lumír), který byl podrážděn „komunistickými tirádami“: „Komunismus není zde konstitutivní složkou, hybnou silou děje a páteří osob, nýbrž divokou, revoluční firmou, za níž se skrývá staré, ‚měšťácké‘ zboží. Dnešní ‚komunistická‘ literatura dobývá si úspěchů často velmi lacino, asi tak snadno jako si jich kdysi před sto a sto dvaceti lety dobývala naivní a primitivní literatura buditelská: té stačilo často, aby byla hodně vlastenecká, této stačí, že je okatě nevlastenecká, internacionální a komunistická. Je však mezi těmito dvěma literaturami velký rozdíl zejména v tom, že ona měla za úkol šířit lásku k národu, kdežto tato šíří zášť ke všemu, co není komunistické, co jen trochu zavání ‚starým dobrým světem‘. Pokroku v tom není, spíše naopak.“

O problematičnosti Schulzova rozhodnutí naroubovat svůj román na komunistické kopyto ostatně promluvil i František Götz v Hostu, který si dovolil v závěru svého pojednání též trochu zaprorokovat: „Román Schulzův komunismem jen utrpěl, poněvadž tato ideologie zúžila zorné pole básníkovo a ochudila člověka o nejúrodnější vrstvy duše. Bojím se, že to bude dědičný hřích všech děl komunistických.“

A s tím by bylo možno také zakončit naše expozé (i když by jistě stálo za to si zapsychologizovat a naťuknout motivace, které dovedly autora předmluvy k myšlence, že se naše doba „vzdala velkých umělecko-politických projektů“).