Zcela stranou soudobého vědeckého mainstreamu – jehož výstupy se zaklínají světovostí, excelencí výzkumu, transferem znalostí a podobnými špásy, podpořenými nadto zaručeně prestižními granty – často neslyšně a bez většího halasu vznikají díla skutečně vědecky přínosná. Možná jim chybí lesk uvedených atributů, ovšem, jak často zjistíme, na jejich základě je teprve vědecký mainstream vůbec schopen budovat své sofistikované projekty. Takto zcela nepozorovaně se na světě objevil i Český železniční biografický slovník, vydaný Národním archivem v roce 2025.
Monumentální dvousvazkové dílo s několika krásnými dobovými fotografiemi vychází z nejlepších slovníkářských tradic a obsahuje přes tisíc biogramů osob, „které ovlivnily zásadnějším způsobem železniční dopravu v Českých zemích po stránce stavební, strojní, právní a úřední“, jak píší hlavní autoři Mojmír Krejčiřík a Miroslav Kunt na deskách knihy. Na stránkách biografického slovníku defilují železniční stavitelé, mostní inženýři, ministři a úředníci drah, podnikatelé, železniční právníci, odborníci na tarify, jízdní řády či zabezpečovací techniku atd. Hesla jsou z většiny doplněna portrétní fotografií a při pohledu na detailnost dohledaných údajů, za níž je pečlivá (a nepochybně i dlouholetá), poctivá mravenčí práce desítek spolupracovníků v domácích i zahraničních archivech, až jímá závrať. Životopisy osobností z přelomu 19. a 20. století měly často výrazně mezinárodní přesah, ostatně, hesla potvrzují, že železniční prostředí je svým základem přirozeně „transnacionální“. Údaje v heslech v některých případech registrují i příbuzenské vztahy k dalším veřejně činným osobám, které nás zavádí i do oblastí železnici vzdáleným – například heslo tarifního odborníka Hermanna Stracha eviduje i jeho syna Waltera, někdejšího manažera skupiny Beatles.
Vědy o umění nad tímto slovníkem musí zákonitě zpozornět. Kniha totiž zahrnuje i hesla umělců, „kteří významně ilustrují dobový vztah k železnici a drážní dopravě obecně“, jak uvádějí autoři v úvodu. Vedle výtvarníků (např. Josef Bouda, Vilém Kreibich či Rozka Falešníková, lidová malířka, která svými malbami vyzdobila řadu výpravních budov na Slovácku) se v knize mihnou i osobnosti spisovatelů i jinak literárně činných jedinců, kteří pracovali na železnici – Lev Blatný (inspektor státních drah), Jan Čarek (úředník v železničních dílnách), Josef Hons, Bohumil Hrabal, František Jaroš, Josef Sekera, Josef Starý a několik dalších. S takovou akribií železniční kariéra uvedených autorů dosud zpravidla nebyla k dispozici, což může nasvítit jejich literární tvorbu zase trochu z jiného úhlu.
Avšak, co lze na jinak dokonalém slovníku posuzovat jiného, než koncepčnost hesláře – a právě z hlediska literatury by se nabízelo několik drobných korekcí. Stranou ponechme spisovatele, kteří na dráze nepracovali, ale v jejich bibliografii figurují díla s výraznou inspirací železnicí (namátkou Irma Geisslová, Karel V. Havránek, Jan Lier, Karel Šimůnek), protože do koncepce slovníku stejně nezapadají. Figuruje-li však v knize heslo Lva Blatného (bez uvedení jeho syna-básníka Ivana), který to dotáhl na inspektora státních drah, je to precedens, který zavdává k tomu, že by do slovníku měli být pojati také spisovatelé jako Adolf Branald, Josef Cipr, Emerich Čech, Josef Kalda, Karel Mužík, Vladimír Vrba, kteří na ministerstvu železnic či na státní dráze zastávali obdobné pozice. Své heslo by si nepochybně zasloužil také Bernard Horst (vl. jm. Otakar Poupa), když ne kvůli tomu, že působil jako výpravčí v severních Čechách, tak zcela jistě kvůli tomu, že byl v letech 1952–1962 šéfredaktorem Dopravního nakladatelství, kde ostatně pracoval také další adept na biogram, spisovatel Emil F. Míšek.
Jelikož byla železnice ještě v minulém a předminulém století jedním z nejvýznamnějších zaměstnavatelů, není tolik překvapivé, že se související profese vyskytovaly i v rodinách spisovatelů. Slovník třeba registruje železničního úředníka Michala Máchu (bratra K. H. Máchy), stavebního inženýra Jana Polívku (jeho synem byl filolog a slavista Jiří Polívka), železničního úředníka Rudolfa Breiskyho (v hesle bez uvedení jeho staršího bratra, spisovatele Arthura), politika Isidora Zahradníka (v hesle bez uvedení jeho bratra, spisovatele Bohumila Zahradníka-Brodského) či stavebního inženýra Čeňka Vodičku (v hesle bez uvedení jeho syna, literárního historika Felixe Vodičky).
Kromě toho slovník obsahuje také biogramy železničních publicistů a historiků, v nichž se zrcadlí bohatá tradice železničního tisku, kterou se současné vedení Českých drah rozhodlo v loňském roce zlikvidovat zrušením tištěného časopisu Železničář, jenž vycházel téměř bez přerušení od roku 1955…
Snad je i tento slovník důkazem, že „věda“ stále ještě může, resp. musí vycházet z poctivé heuristiky, odborné kompetence a znalosti pramenů, nikoliv povrchních, byť sebevíc sofistikovaně znějících záměrů, jejichž výsledkem je často velkolepě zaobalené „nic“. Nelze sice předpokládat, že tento slovník bude nejočtenější knihou v domácích knihovničkách a své uplatnění si najde spíše ve veřejných knihovnách, jeho přínos je rozhodně nadčasový a bude stárnout velmi, velmi pomalu.