Paul Selver napsal v přehledovém článku Anglická literatura v roce 1919–1920 pro Nosovského Československou knihkupeckou ročenku na rok 1922: „Druhou skupinu tvoří básníci zvaní ,Imagists‘. Tato skupina uzavírá několik málo básníků, kteří uplatňují své ,radikální‘ tendence v básnickém stylu (zavrhují rým a pravidelný rytmus), kterážto tendence je výsledkem studia francouzských spisovatelů. Jich vůdcem jest (nebo byl) Ezra Pound, americký básník velmi nestejné hodnoty umělecké. Výbor jeho básní je obsažen ve svazku ,Umbra‘ (1920). Některé z jeho dřívějších básní jsou skutečně krásné, ale v pozdější době autor zabíhal do nevkusných výstředností, které jsou věrně kopírovány a přeháněny jeho stoupenci.“
Nebyla to první Selverova zpráva o Poundovi v českém prostředí – ve Zvonu už v roce 1913 (č. 31) píše o tom, že „Pound, mladý Američan, jenž příliš předčasně si získal jména a z příčiny svého zámluvného zvláštního způsobu byl docela i uvítán jako nástupce Browningův, zdá se bohužel zaměstnávati v poslední době příliš technickými vnějšky. Tak, pod vlivem nejnovějších Francouzů, libuje si nesmírně ve volném rytmu, ačkoliv svými překlady italských básníků středověku prokázal skvělé nadání pro formu. Leč jeho poslední sbírka ,Ripostes‘ přinesla venkoncem zklamání. Skutečně klasická ,Oda na Swinburna‘ a správně stylový překlad anglosaské básně ,The Seafarer‘ náleží k nejlepšímu z této knihy.“
Jinak se o Poundovi dozvídáme v českém prostředí počátku dvacátých let spíše mimoděk: je zmíněn jako autor článku pro časopis Hermes o španělském básníku Quevedovi (Československá republika, 7. 8. 1921), je součástí výčtu nových jmen angloamerické poezie.
Převody jeho veršů jsou v širším povědomí čtenářů až díky Vaněčkově antologii Američtí básníci, která vychází v roce 1929 v Odeonu (básně A takto v Ninive…, Dívka, Podkroví a N. Y.).
Jisté překvapení k dataci prvních překladů veršů Ezry Pounda do češtiny ovšem přinesla excerpce Československých novin – na úplném konci roku 1922 zde totiž v Nedělní příloze k číslu 242 (s. 1) vychází překlad Artuše Černíka dvou textů „Z americké současné poezie“ – Černošská melodie Jihu s incipitem „Den je tu, kdy se musí černí rozloučiti…“ je zjevně překladem básně My Old Kentucky Home od Stephena Fostera. Druhou Černíkem vybranou básní je Podkrovní světnice, jejímž autorem je právě Ezra Pound – shodnou báseň překvapivě překládal později právě Arnošt Vaněček. Jedná se o báseň The Garret, která vyšla knižně ve sbírce Lustra v roce 1917. Srovnáním obou překladů můžeme nejen zpětně připomenout loňské 140. narozeniny Ezry Pounda, ale ukázat i možné další cesty v bádání po stopách překladů moderní světové poezie u nás.
Černíkův překlad:
PODKROVNÍ SVĚTNICE
Pojď, politujme ty, jimž lépe se daří než nám.
Pojď, přítelkyně, rozpomeň se:
Bohatí mají sluhy a nemají přátel,
a my máme přátele a nemáme sluhů.
Pojď, politujme provdané i neprovdané.
Stmívání malýma nožkama vstupuje
jak zlatá Pavlová,
a já jsem blízko své touze.
Nic lepšího nemá život
než tuto hodinu jasného klidu,
hodinu společné večerní procházky.
Vaněčkův překlad:
PODKROVÍ
Pojď, slitujme se nad těmi, kteří se mají líp než my.
Pojď, příteli, a vzpomínej:
Boháči mají lokaje a žádné přátele,
my máme přátele – a žádné lokaje,
pojď, slitujme se nad těmi, kteří jsou svobodní nebo ženatí.
Úsvit vstupuje malinkou nohou
jak v zlatě Pavlova,
a já jsem blíž své touze.
Život ani nemá nic lepšího –
nežli tu hodinu jasného klidu,
hodinu, když se spolu probouzíme…