Tento text je nepokrytě propagační. Píšeme ho ale současně takříkajíc pro strýčka Příhodu, jako reakci na občas prokmitající řečnické či kuloární otázky leckterých špílmachrů kulturní scény, jaký že z počinů v našem literárním provozu by si zasloužil nominaci či přímo ocenění v některé z domácích soutěží či anket. Není třeba se obávat, že budeme navrhovat na případné ocenění Kanon, budeme zde otevřeně plédovat pro podnik, s nímž nás spojuje jediné – naivní čtenářská radost. Chceme zde upozornit na Opus.

Bývá již tradicí, že v době adventu nakladatelství Opus Kristiny Mědílkové vrhne na trh (většinou) čtveřici nových titulů, jejichž příbuznost naznačuje již elegantní typografická úprava Jiřího Mědílka a výborné polygrafické zpracování (měkká šitá vazba, kvalitní papír i karton, precizní tisk). Je tomu tak již od roku 1999, kdy byly vydány první dvě knihy (v letech 2000–2001 nastala publikační pauza). Zatím posledním počinem je vydání svazku číslo osmdesát osm, který přinesl (po pětatřiceti letech!) u nás zejména v šedesátých letech hojně překládaného (L. Kundera, B. Grögerová, B. Becher) a vydávaného Petera Weisse. Opus poprvé v českém překladu uvedl Weissovu proslulou prózu Rozloučení s rodiči (poprvé 1961), která vznikala v průběhu padesátých let, text o rozsahu novelky, stylově vytříbený, formálně vycizelovaný (prózu tvoří jeden odstavec), těžký. Za tímto skvělým nakladatelským počinem je práce překladatelky Michaely Jacobsenové a redaktorky svazku, germanistky Evy Jelínkové, která svazek vybavila fundovanou závěrečnou poznámkou.

Tento tandem – ale i další spolupracovníci, z nichž zmiňme Věru Koubovou, Radovana Charváta a Jiřího Stromšíka – vytváří hlavní dojem, že Opus svůj ediční program buduje zejména na německy píšících autorech. To potvrzuje i systematická péče, která je věnována vybraným autorům, jimž Opus již vydal více jak jeden svazek ze své řady: předně Robert Walser a Arno Schmidt, ale dále i W. G. Sebald či Ingeborg Bachmannová.

Přestože prostor v edičním rozvrhu dostávají taktéž původní práce domácích autorů – v Opusu opakovaně zveřejňuje své nové sbírky třeba Petr Halmay, vícekrát novinku publikovali Jiří Červenka či Josef Hrdlička – těžiště je jednoznačně v překladech. Výrazně je zastoupena například literatura psaná francouzsky, kde řadu svazků připravil a přeložil Jiří Pelán (mj. dvakrát je zastoupen Yves Bonnefoy, posledním Pelánovým příspěvkem je výbor z Baudelairových Květů zla z roku 2023), objevily se i svazky věnované polské (Z. Herbert, K. Maliszewski, C. Miłosz. K. Orloś) a ruské literatuře (J. Brodskij, V. Chodasevič, J. Rejn).

Z literatury anglicky mluvících zemí vyzdvihněme jediné jméno, které nakladatelství Opus českému čtenáři objevilo, za což vydavatelům patří nehynoucí sláva. Hned pětkrát se v edičním plánu Opusu objevil zakladatel žánru feature story (označován je někdy též jako „profil“), propojujícího dokumentární a fikční přístup, reportáž a povídku, s nímž Američan Joseph Mitchell (1908–1996) slavil velké úspěchy v časopise The New Yorker. Příběhy ze starého New Yorku, z jeho periferie a s jejími svéráznými typy, převedly do češtiny Tereza Límanová a Kateřina Hilská. Opus postupně vydal výběry Nahoře ve starém hotelu (2015), Tajemství Joe Goulda (2017), Starý pan Flood (2019), Praštěnej krávou (2020) a Nekrolog jedné nálevny (2022).

Vraťme se k ústřední myšlence. Když by některá z odborných jury chtěla vyznamenat Opus, nabízela by se nyní jedinečná příležitost: Vydáním Petera Weisse coby posledního svazku za rok 2025 se završilo dvacet pět ročníků této ediční řady.