Dvě a půl varianty jedné pozdní Demlovy básně
V padesátých letech Jakub Deml – navzdory závažným omezením stáří a známým ideologickým restrikcím – kruhy celoživotního psaní neopouštěl, spíše je postupně uzavíral. „Ještě jednou se vrátíme? Ještě tisíckrát, dokud v nás bude dech,“ napsal v rukopisných vzpomínkách na Josefa Floriana (1950–1951). Vlastní styl psaní v nich přirovnal k tanci v páru, který se pohybuje na několika metrech čtverečních. Jeho tvůrčí zadání v této životní etapě by mohlo znít: Dosáhnout co nejúčinnějšího sdělení s minimálními prostředky a bez užití státem kontrolovaného tisku a distribuce zajistit jeho spolehlivé uchování pro budoucnost.
Z tohoto výchozího bodu bychom mohli začít vyprávět celý cyklus dobrodružných příběhů o postupném vznikání jednotlivých textů a jejich spletité cestě ke čtenářům prostřednictvím rukopisných opisů i strojopisů, samizdatových výborů nebo bibliofilských tisků (případ prózy Podzimní sen, básní Stařec před jeslemi, Cestou do Betléma, Ledové květy, Zjevení či Triptych) – tedy rukama konkrétních lidí, díky jejich rozhodování v nouzových a nepřátelských podmínkách. Avšak my si dnes, v dobách textologicky idylických, budeme vyprávět o Demlově básni, která ke čtenářům ještě nedoputovala, respektive zatím se k nim dostala jen ve zkomolené podobě
I. Tištěná verze
Domov Slova je nad Světlem…
Domov Slova je nad Světlem
a temný,
aby je našli jen ti,
kteří milují ticho
a vládnou křídly.
Iluzorní je Západ;
marně do svých sítí
chytá Den,
Francesca da Rimini.
Jedna Hranice
navěky bude hořet
pýchou;
druhá navěky
zaplane slávou,
Jeanne d’Arc.
29. X. 1953
Takto se báseň shodně traduje ve dvou tištěných výborech Sen jeden svítí (Praha, Odeon 1991, s. 294) a Básně veršem (Brno, Vetus Via 1999, s. 281). V druhém z nich Mojmír Trávníček v bibliografických poznámkách (s. 385) konstatuje, že znění převzal z výboru prvního. V odeonském výboru se ovšem stopy původu matou a vytrácejí. V poznámkách pořadatele Jindřicha Chalupeckého (s. 302) a Milady Chlíbcové (s. 303), která podle tiráže připravila text k vydání, se z odpovědnosti za znění pozdních rukopisných prací stává jakýsi horký brambor, který končí v případě Podzimního snu u Vladimíra Binara a v případě ostatních textů včetně citované básně (v poznámce jmenované jinak než uvnitř knihy: Domov Slova je nad Světem) u Jiřího Oliče, který je podle Chalupeckého „vyhledal a vypsal“. Milada Chlíbcová doplňuje, že editoři neměli k v případě několika básní včetně této k dispozici rukopisy „a není nám známo ani místo jejich uložení“.
Kde tedy Jiří Olič tuto báseň „vyhledal a vypsal“? Vzhledem k tomu, že Milada Chlíbcová mezi nedohledané originály zahrnuje i básně v próze Ledové květy (jejíž rukopis však základní, místy mezerovitý soupis Demlova fondu v LA PNP z roku 1963 uvádí) a Loretánské zvonky (kterou sice inventář neobsahuje, ale týž fond ano – v pomyslné rukopisné černé díře, kterou autor soupisu Jan Wagner lakonicky nazval „fragmenty různých rukopisů do Šlépějí, celkem 8 kartonů“ a kterou Jiří Olič prokazatelně probádal), nabízí se začít pátrat po originálu nejdříve v pražském Literárním archivu, především v nepopsaných kartonech Demlova fondu. Avšak ani tam, ani v olomoucké části básníkovy pozůstalosti ve fondu Timothea Vodičky ve složkách nazvaných „Verše“ a „Různé“1 ji nenalézáme. Není ani v samizdatovém výboru Vladimíra Binara Ledové květy (Rukopisy VBF, 1978) či ve svazku veršů Tajemná loď v Díle Jakuba Demla (Rukopisy VBF, 1983). Zatím tedy víme jen to, že nejasnosti kolem výchozího textu této málo rozšířené básně i odlišná znění incipitního názvu v edičních poznámkách z roku 1991 zpochybňují spolehlivost tištěné verze. Důležité vodítko však poskytuje její závěrečná datace, která nás obrací ke korespondenci.
II. Opis v korespondenci
Nejvyšší garancí spolehlivého znění textu z této doby bývá Demlův zřetelně rozpoznatelný rukopis s podpisem, datací či autorskou kresbou (to vše splňuje například rukopis Ledové květy v LA PNP, datovaný „V Tasově 8. XII. 1959“), ideálně shodný s jiným autorským opisem. Alternativou bývá strojopis (např. Koniklec, 1954; Cestou do Betléma, 1955) či ojediněle ruční tisk (Triptych, 1960) podepsaný autorovou rukou. Za gesto dokončení a za náhradní zveřejnění můžeme považovat zaslání takové verze v dopise jednomu či více adresátům – právě touto cestou se dochovala většina básní, jejichž text dnes považujeme za ustálený.
Autograf hledané básně, výslovně označený autorovou rukou v záhlaví jako „opis“, Deml přiložil k listu Timotheu Vodičkovi z 29. října 1953, nyní uloženému v olomouckém archivu:2
Domov Slova je nad světem
v temnu;
aby je našli jen ti,
kteří milují ticho
a vládnou křídly.
Ilusorní je Západ;
marně do svých sítí
chytá Den,
Francesca da Rimini.
Jedna Hranice
navěky bude hořet
pýchou;
druhá navěky
zaplane slávou,
Jeanne d’Arc.
Jarmile Pickové do památníku
29. X. 53
Kromě autorské úpravy a zaslání rukopisu Vodičkovi svědčí o dokončenosti této varianty především jasná strofická a významová výstavba úvodu. A přestože stále neznáme předlohu znění z výboru Sen jeden svítí, jako platnou, autorizovanou verzi ji předem můžeme vyloučit.
III. Komentář v korespondenci
Variantu z dopisu Vodičkovi autor potvrdil i jinde. Její začátek totiž citoval v jednom z šestice dopisů, které od listopadu 1952 do listopadu 1953 adresoval začínajícímu básníkovi Antonínu Bartuškovi.3 Z pozice básnického mentora i duchovního učitele mu udělil korespondenční lekci tvůrčího psaní, kterou uzavřel radou: „Spalte všecky verše, které jste dosud napsal, a začněte znova. Chaos není dílo, a veliká slova bez kázně a řádu jsou ,radostí nepřátel a lítostí přátelʻ, jak říká týž Otokar Březina.“ V těchto listech Deml současně nabídl komentář ke svému psaní a poslání. Čtvrtý dopis, který vznikl týden po zmíněném listu Vodičkovi,4 začíná takto:
6. XI. 53
Dr. Antonínu
Bartuškovi
„A neupadlo ze všech slov jeho na zem“–
„Et non cecidit ex omnibus verbis ejus in terram“
(I. Královská 3,19)
Celé to místo:
Rostl pak Samuel, a Hospodin byl s ním, a neupadlo ze všech slov jeho na zem.
I poznal veškeren Izrael od Dan až do Bersabee, že Samuel jest prorok Hospodinův.
[malý ornament]
Milý pane Antoníne,
to psaní jsem Vám včera sice poslal, ale je to jen stý díl toho, co s Vámi teď stále mluvím. Slyšíte mne?
Domov Slova je nad světem
v temnu;
aby je našli jen ti,
kteří milují ticho
a vládnou křídly.
Mohou zde být i dva rýmy:
Slovo nad světem sídlí
– – – – – – – – –
– – – – – – –
a vládnou křídly.
Že ano? Ale to už je literatura.
„Být básníkem, to je mi málo!“ řekl Otokar Březina.
Také on chtěl, aby žádné jeho slovo nepadlo na zem. Kdyby se z děla vystřelilo dřevo nebo peří, daleko by nedoletělo. Proto se do pušek nabíjí olovo.
„Mám těžký život,“ říká žebrák nebo nemocný, a má říkat: Mám radostný život!
Kotva měří hloubku moře a udržuje loď na vlnách. Je těžká.
[…]
Resumé
V této stati jsme se seznámili s autentickým zněním jedné Demlovy básně z roku 1953 i s tehdejšími básníkovými náhradními autorizačními a publikačními strategiemi uplatněnými v korespondenci. Především jsme se však dozvěděli, že 1. domov Slova je nad světem, a ne nad Světlem; 2. žádné básníkovo slovo by nemělo padnout na zem.
1 Za pohotový průzkum a vyfocení oněch olomouckých složek i za fotoarchiv a soupis veškeré Demlovy korespondence s Timotheem Vodičkou, která přijde ke slovu dále, patří dík Petru Komendovi.
2 Kvůli vyjmenovaným rysům autorizace vychází následující znění z rukopisu; shodně je však uvádí i magisterská diplomová práce Kateřiny Ševčíkové Dopisy Jakuba Demla Timotheu Vodičkovi z let 1944–1961 (UP Olomouc, 2012, s. 43).
3 Korespondenci tehdy uloženou v archivu Marie Bartuškové, vdovy po básníkovi, přepsal v roce 2007 knihkupec Josef Lacman; s fotografiemi dopisů přepis v roce 2025 porovnala Michaela Daňková.
4 Pro dokreslení básníkových strategií uchování i propojování textů rozptýlených v korespondenci dodejme, že strojopisný opis právě tohoto dopisu se dochoval též mezi Demlovými písemnostmi ve fondu Timothea Vodičky v Olomouci.
Příspěvek publikujeme k výročí 65 let od úmrtí Jakuba Demla. Přebíráme jej z malotirážního sborníku Jiřímu Flaišmanovi k padesátinám. Zde jej autorka doprovodila gratulací oslavenci: „Jiřímu Flaišmanovi do dalších radostně těžkých let“